Uvod

Když před sto léty uvažoval Josef Jungmann v prvním ročníku
Časopisu Společnosti vlastenského museum o podmínkách, za nichž
muže vzniknouti a rozvíjeti se literatura skutečně klasická, položil
duraz vedle básnictví, dějepisectví a filosofie také na řečnictví,
maje zato, že bez tohoto oboru, spojujícího slovo psané se slovem
mluveným, písemnictví nemUže slouti klasickým. Zdálo se, že jehu
přímí následovníci a žáci míní splniti tento požadavek patriarchuv:

Jan Kollár v oblasti řečnictví duchovního, Pavel Josef Šafařík
v řečnictví vědeckém, hlavně pak František Palacký v okruhu
mluveného slova naukového i politického podali dukaz a příklady,
že vybídnutí Jungmannovo nepadlo na skálu.

Ale v generacích, které následovaly po prvním šiku buditelském.
byla právě tato složka národní vzdělanosti zanedbávána, ač
zveřejnění kulturních snah, spojené s konstitucí a hlavně rozvitý život
politický volaly opětovně předáky národního hnutí na řečniště.
Jenom na poli řečnictví parlamentního ukázaly se význačnější
osobnosti, které řečnické nadáhí spojovaly s kulturou a kázní
mluveného a dobře připraveného slova; jejich řadu bychom mohli
stopovati po několik pokolení v zemském sněmu českém, v říšském
parlamentu vídeňském, konečně v Národním shromáždění
československém od Františka Ladislava Riegra a Karla Sladkovského
po Karla Kramáře. I tradice náboženské výmluvnosti, zahájená
Kollárem, potrvala, a to jak v církvi evangelické. tak i katolické,
a jména Bedřicha Viléma Košuta a Čeňka Duška onde, biskupa
Jana Valeriana Jirsíka a opata Metoda Zavorala tuto, znamenají
vrcholy umění kazatelského.

Ostatní řečnictví, hlavně pokud vyrustá ze života literárníhoneb
z ruchu vědeckého, nemělo u nás valného štěstí; k pohodlí, které
se úzkostlivě přidržuje psaného textu, přistupuje tu nedostatek
zájmu o zevní formu podání v přednáškovém sále i na katedře,
ne-li také skrovná vloha řečnická, vlastní Čechum na rozdíl od
Slovanu ostatních. V době, kdy se krásná literatura česká plně