stli Přemyslovců, a kdy se na 'siovanskou půdu hrnuly právní, hospodářské i kulturní vlívy cizí, spoléhající hlavně na rozsáhlou německou kolonisaci netoliko.na zemském pohraničí, ale v městech, v samém srdci vlasti. Od počátk\1 XIII. věku postupuje již nepřetržitě duchovní i světské písemnictví v Čechách psané mateřštinou a to mluvnicky velice vybroušenou j jako' v jiných literaturách západních také zde časově i hodnotou předstihl vývoi veršované slovesnosti, pyšnící se značným uměním rýmovnickým, prósu. Obsahem i názorem sledují tyto začátečnické pokusy vesměs směry a vzory cizí, které bud z Německa neb z Francie přicházely ke kulturně mladému a lačnému národu, uvádějíce sem jednak asketické ideály církevní, jednak rytířskou vzdělanost s její dobrodružností a uhlazeností, jednak, o něco později, veselý rozmar žactva universitního. Ale ať šlo o tlumočení nábožných legend, ať o zpracování romantické Alexandreidy, ať o ukázky rytířských pověstí německých a bretoňských, ať o jarou lyriku a rozpustilé velkonoční scény, v nichž si studenti pražští libovali, vždycky jevila se v staročeském básnictví snaha podati něco více než pouhé překlady předloh západoevropských. Spisovatelé, kteří náleželi většinou trojímu stavu, kněžstvu, rytířstvu a žákovstvu, blsilovali, seč byli, o zčeštění a znárodnění cizích látek: vkládali do nich ukázky národní moudrosti jako přísloví a říkadla, zpestřovali je realístickými obrázky vypozorovanými v domácím okolí, přizpůsobovali je životním poměrům ve své vlasti. Takto nabývalo staročeské písemnictví již v prvních obdobích svého vývoje národního svérázu, jímž se podstatně liší od sousedních literatur.v Ještě dnes mluví k nám z něho hrdý a sebevědomý Cech, který zakládá si na svém jazyku a na svém státě, jsa hotov hájiti jich proti cizozemcům a přemítaje důmyslně o prostředcích k jejich zvelebení - jmenovitě spisovatelé ze stavu rytířského, na př. skladatel originální kroniky Dalimilovy, vynikali takovou uvědomělostí. Středověký Čech cítil se nadšeným a rozhodným křesťanem, jenž se nikterak nespokojoval s dogmatickou a liturgickou stránkou své víry, nýbrž s velkou mravní rozhodností a čilým smyslem praktickým