k světu romantickému přetvořil živly barokní v organismus osobitý a jedinečný.

Tenor kritické úvahy Králíkovy míří proti positlvistické literárni historii české s jejím nemírným přeceňováním osvícenství kulturního a slovesného; epigony tohoto positlvls-mu v literami vědě u nás si bere zvláště na mušku. Ale za plané a liché dlužno prohlásit! Králíkovy vstupní výklady, vyvozující skutečný neb domnělý nezdar literárního dějepisu českého odtud, že prý Jeho pěstitelé svou průpravnu vyšli a vycházejí z disciplin jiných; novou vědní etapu by Králik datoval rád od vystoupeni literárních dějepisců, skutečně zakotvených v literatuře české, na př. Vašíci a Vilikovského. Nehledíc ani k tomu, že příklady jsou zvoleny celkem nevhodně (Vašica vyšel z filologie biblické a Vilikovský jest v podstatě latinský medie-vallsta), zdá se mně problém postaven mylně. Oba hlavni zástupci positivistického literárního dějepisu, Vlček a Jakubec, přece tkvěli jak znalostmi, tak průpravou výhradně v českém písemnictví, a to namnoze zúžilo nebezpečně Jejich obzor. Naopak Šaldův zájem, obrácený převážně k poesii francouzské, germanistické vyškoleni Arna Nováka a Ot. Fischera, ansrlistlcké studie Vv-skočllovy byly iim beze sporu na prospěch, at běží o šíři rozhledu, af o kriteria hodnoceni, af o vkus umělecký. Také pro literárního badatele platí, stejně jako pro básníka, proslulá, ale jenom zdánlivá antinomle: domov a svět; z obsáhlého a metodického poznáni světového písemnictví musí se vracet! k studiu a hodnocení literárního domova. O tom neméně než sám zjev Máchův svědčí i vývoj badáni máchovského.

A. N. (Proseč)