barokní kulturu a literaturu u nás, sotva však také bez vlivu zmohutr.ěiií katolického ducha v české vzdčlcaiostl soudobé, počíná ovládat! máchovské studium, ba stává se v něm apriorním východiskem. V tom vězí nesporně nebezpečí, vyvažující cptiu problému jakožto fermentům cprnitlonls. Opakuje se případ — sotva si to uvědomuji ti, kdož dnes Máchu rekviruJI pro barokní kulturu u nás — osudný pro starší zkoumáni Máchy: tehdy, dokud se apriorně vycházelo od Máchovy závislosti na Byronovi, dnes málem popírané, soustředila se všecka práce analytiků a syn t etiků na zľšfovánl oněch vztahů a styčných bodů a ostatní problematika ležela ladem, takže p: > Jeden, podružný výsek intensivně osvětlovaný zůstával ostatní zjev složitého básnika ve stínu. Proto, 1 pro nebezpečí tendenčního výkladu Máchov básnické osobnosti, třeba tuto badatelsky plodnou, ale jednostrannou metodu doprovoditi varovným: caveant consules!
Pozoruhodná studie Jana StrakoSe Máchův'čin podffvá více než živé oceněni Máchova národního- významu u příležitosti manifestačnlho poliřbu pražského a než souhlasné poznámky k zařáděni básnického Jeho zjevu do české barokní tradice. Autor se pokouši hlavně postihnout! jeho tvůrčí Čin ve vývoji na.'" poesie a postavit* Máchu proti všem jeho vrstevníkům; Jana StrakoSe cti opravdu vědní úsilí ověřiti syntetické apercu skutečným metodickým rozborem alespoň úryvku Máchova díla. Cenu jeho bystrých výkladů oslabuj-* okolnost, že Strakoš — podobně Jako Alb. Vv«kočil — jest krajně a vědomě nespravedllv k veškeré ostatní české poesii před Máchou a vedle něho, neuznávaje hodnoty, af absolutní, at vývojové slohového principu Čelakovského