v.

Instalační přednáška rektorská Arne Nováka 12. ledna 1939.

Jaroslav Vrchlický

jako básnický a kritický vykladač literatury.

Radostný a nadšený úžas, s nímž před šedesáti lety přijímala
česká veřejnost i kritika stálý básnický vzestup mladistvého
mistra Jaroslava Vrchlického, autora Ducha a Světa, Symfonií
a Mythů, provází literárního historika, začte-li se do listovních
dokumentů poetových z doby předtím, do jinošských a
studentských projevů z první polovice let sedmdesátých. Ve výmluvných
a obšírných dopisech klatovského sextána, septimána a oktavána,
posílaných strýci a bratru, podávajících dojmy z četby a soudy
o knihách a spisovatelích, setkáváme se s neočekávaně hotovou
osobnosti kritickou, jakých bylo v tehdejším českém písemnictví
poskrovnu. Šíře rozhledu v světové literatuře, bystrost postřehu,
odvaha a správnost literárního soudu překvapují u venkovského
gymnasisty. Snaha orientovati se po celé starší i moderní tvorbě
evropské jest spojena s úsilím vyzouti Ae z jednostranného
poddanství německé literatuře; při pozdějším směru a vkusu
Vrchlického až zaráží pronikavé porozumění románovému realismu,
zvláště ruskému a anglickému; důkazem estetické vyspělosti
odrodilého žáka Aloise Vojtěcha Šmilovského jest v dopise
oktavánově bratrovi důraz, s jakým ocenil Karolinu Světlou a v ní proti
lidovému spisovateli Františku Pravdovi postavil tvůrčí básnířku.
Mladistvý Emil Frída, který nemohl ještě znáti cizí kritické
metody a individuality, karakterisuje a kritisuje po svém a
nepřiklání se ani k jedné z tehdejších obou významných kritických
osobnosti domácích, ani k Janu Nerudovi s jeho postupem,
podřízeným potřebě žurnalistické a národně výchovné a obranné
tendenci, ani k Josefu Durdíkovi s jeho deduktivní metodou
estetického formalismu. Víme. jak si Jaroslav Vrchlický později
obou těchto mužů vážil a jak oceňoval význam jejich kritické
činnosti; jest hodnější podivu. že se dovedl již jako začátečník
ubrániti jejich vlivu.

13