myšlenek a dojmů nad hrobem bezejmenného osmnáctiletého jinocha, jehož mohylu na malém hřbitově objímá opuštěná dívka, zatím co přes zed'hřbitovní hledí liduprázdná, chmurná krajina. Z plnosti této situace rodí se jeden ze tří hlavních motivů "Máje", neméně důležitý než kontrast lidského hoře a čarovné nelítostné přírodní krásy a než zoufalý vzdor odsouzeného vězně proti nicotě, kterou hrozí záhrobí. "Máj" sám zrcadlí na nejednom místě odlesk tohoto koncepčního původu zvlaž· ných vrstev nadosobního soucitu. S jakou něhou chápajícího slitování pojímá básník do svého náručí klesající tělo zoufalé Jarmily, které mnoho odpouští, ježto mnoho milovala I Jak se v kobce žalářní i na popravišti účastiplně sklání k loupežníku a vrahu Vilémovi, svému podobenci v časném zmarul Jak do skvělého rámce výsměšně kouzelné přírody vkládá mravně vznešený obraz zástupu trpícího se "strašným lesů páneml": "Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, a srdce každého zajímá vážný cit. V soucitu s nešfastným v hlubokém smutku plál slzící lidu zrak obrácen v hory výš, kde nxní zločinec, v přírody patře říš, . před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál." Jak dojatý režisér básnický káže v baladickém intermezzu živlům a duchům, aby přijali v účasti tělo Vilémovo a připravili mu pohřeb důstojný I Básník nesoudí Viléma ani Jarmily, neboť kritické období vzdorného záporu pod. vrátilo mu všecky normy mravního soudu - Mácha vykupuje je silou své soustrázně, která v nich vidí nositele téže tíhy všelidské. Podtrhuji slovo všelidské. Mácha pojímá člověka vždy obecně, bez společenské determinace, bez výhrad dobových a místních, bez rozvrstvení třídního. Vždy jest mu odpadlým synem božím, vyhnaným z ráje do nelítostné přírody a mezi odcizené blížence, jenž však dochází přece spasení, jakmile - v soutrpitelích nalezne bratry a jakmile kus jejich hoře pojme do svojí duše. Také Karel Hynek Mácha dospívá milosti a osvobození, když z písma hvězd na temné obloze věčnosti rozluštil světlá slova tragikova: OVt'OL ót"''x.f>'fW, li).).« ót'!L