nad zloduchy sobeckého nihilismu, jako poslední a tím vysvobozující slovo niterného
zápasu poetova se světem *) - dle této interpretace odchází Mácha, ne-Ii smířen
s vesmírem, tedy roztoužen po smíru a po vyrovnání. Zda tragická tato soustrázeň
byla skutečně poslední etapou vývoje Máchova, či zda hlas soucitu současně vedl
dialog s hlasem egoistického záporu. bude možno na určito rozhodnouti teprve, až
pevná ruka badatelů uvede v přesný chronologický sled Máchova díla, jejichž
zmatený a rozptýlený nepořádek doposud připomíná rozmetané a přeházené předměty
v pokoji, odkudž bylo vyneseno tělo právě vychladlé. Dnes musíme se spokojiti jen
dohady.

Ale již v básních. které technikou i motivy se zřejmě přihlašují za práce
začátečnické, ozývá se u Máchy silně motiv soucitu, ano, nejednou právě jím odlišuje se
lyrika Máchova od běžné, ba konvenční romantiky tehdejších jeho vzorů. Vybírám
dva kusy zvláště příznačné, •• Loveckou" a píseň •• Zalká jinoch v černo lesa": v první
básni nahradil Mácha mladistvou a svobodnou jarost nesčíslných mysliveckých
skladeb romantických soustrastnou elegií nad mrtvým lovcem i padlým jelenem, kteří

. stejnou měrou budí jeho soustrázeň; v druhé písni. která se těsně připíná svými
paralelismy ke slohu Královédvorského rukopisu, rozvedl umně stesk nad zmařeným
mladým životem - z obou vane melancholie nadosobního slitování. A stejně
silněji či slaběji usiluje Mácha o objektivaci svého soucítění, sklánějícího se milosrdně
a láskyplně k trpící zemi a jejím nešťastným dětem. v jiných skladbách mladosti,
v "Dítěti", v "Předlce", ve slokách "Na popravišti". nejmohutněji !šak ve
velkolepém, časově neurčeném zlomku •• Návrat", kde soustrázeň básníka-Cecha klade se
jako milosrdně jihnoucí oblak na celou zemi, zasvěcenou zkáze odvěké: "Nešťastná
zemi, hrob mne s tebou sloučí, a nový opět v změněné na tebe mne vyvede postavě
život; já s tebou, v tobě, na tobě žiji, já s tebou a v tobě cítím, jako ty ve mně,
a přece jako bys nevěděla, že tvor tvůj po tobě se plazící pro tebe si zoufá.
Nešťastná zemi, nešťastná matko ! Ty hluboko cítíš fal nesmírný tak nesčíslných tvorů
svých. a přec nevidíš konec žádný, vysvobození žádné; nás jednotlivých tvoru
jednotlivý jest žal, lůno tvé nám vrátí poklid - tvůj všeobecný nezná ukončení žádného."

Ovšem. umělecky ovládnut a básnicky vytěžen nebyl tragický motiv Máchova
soucitu nikde tak dokonale jako v •• Máji".

Také zde ozařuje neobyčejně bohatý a posud nevyčerpaný deník Máchův
letmým bleskem cesty našim dohadům. K datu 17. září 1835 poznamenal si Mácha
poprvé onen úchvatně bohatý tlum metafor, jimiž v "Máji" zahrnul tragickou
představu ztraceného mládí Vilémova i svého a odhalil tak jeden z hlavních koncepčních
kořenů celé básně: v tomto motivu. rozvedeném umně ve 3. i 4. zpěvu skladby,
stýká se co nejtěsněji osud •• strašného lesů pána" se sudbou básníkovou - ocitáme
se takto přímo u komposiční nutnosti •• Máje". A kde vynořil se Máchovi v mysli
onen metaforický chorovod? Dle deníkového zápisku v hodině soucitného soustředění

*) F. X. Šalda, Karel Hynek Mácha a jeho dědictví (v knize Duše a dílo 1913).

28