Někdy mučí toto ukrutné mlčení tak nesnesitelně osamělého poutníka v bludišti pražského hradu,
ze zachranuje se útěkem mimo temnou kathedralu, mimo stavební hut, mimo opuštěnou basiliku
svatého Jiří, až sevře jej přítmí úzké a vysoké ulice Svatojiřské černými svými rameny. Pak, zatouže
po dobrodiní lidského hlasu a po vykoupení živou bytostí, uchýlí se chodec do maličké Zlaté uličky,
jejíž titěrné, skoro vesnické domky vtlačeny jsou přímo nad stromy srázného a pustého Jeleního
příkopu, opírajíce se o zvětralé zdivo kulatých věží hradebních. V otevřených chodbách domů,
odkud je viděti až na dno zdivočelého příkopu, sedí stařeny, hrají si děti, těkají kočky. Teprve
akkord dětského smíchu vytrhne chodce z mocné suggesce příšerného mlčení, které Rudolf II.,
umíraje, odkázal pražskému hradu.
~~~~~~wW~~W~~~~~~~~~~~~~.RR~ •• ~

V prudké a vzdušné výši nad celou Prahou čeká strmý východní ostroh hradu, rozrývající
kypící zeleň sadů a zahrad zčernalým a zvětralým svým zdivem jako špičatá přída gigantické lodi,
každodenně na velikou slavnost slunečního západu, který hází až sem barevné své odlesky. Náhle
odrazí se vzdálený požár tavených topasů, rubínů a granátů v osleplých oknech starého purkrabství,
vyšplhá chvatně po opryskané omítce hradebních věží, rozstříkne zlaté své plamínky ve věžních
střílnách i v titěrných okenních tabulkách domků nad Jelením příkopem. Pak zaplaví růžové a rudé
vlny bělounké románské vížky Svatojiřské, podobné ted bílým postavám koupajícím se v hořící řece.
Vlnění zlata a ohně stoupá neustále: valí se již po smělém krovu kathedrály Svatovítské, dme se
k jejím chladným gotickým věžím a posléze stéká vítězně i zelenou renaissanční přilbu hlavní věže.
Celé Hradčany stojí v jednom plameni, jehož odlesk zachvacuje oblohu a padá zas v ohromných
kaskádách do korun stromů v příkopech i na terasách.

V této podivuhodné chvíli, unikající naprosto městským čtvrtím hluboko u řeky a za řekou, mění
se Hradčany v jakousi zázračnou tvrz, podobnou Monsalvači z legendy. Hustý závoj chmur a mlčení,
zakrývající je po celý den, rozplývá se; dějinná elegie, hradu vlastní, taví se v tomto tekutém ohni i
gotický sargofag, jímž jest kathedrala, pluje v tuše slavného z mrtvých vstání. Ani v této chvíli
vítězného přepodstatnění sluncem nechtějí být Hradčany jen hrdinskou kulis sou pro dnešek Prahy i avšak
jsou též o mnoho více než pouhou apotheosou tragické minulosti městské. Vynořujíce se pyšně a
vznešeně z plamenů večera, stávají se tím, zač je určila touha našich srdcí, - oblačnou stráží města
budoucnosti.

ARNE NOVÁK.