možnosti svého genia, zavedou hned v dolních partiích Nerudovy ulice duši do vznešené a umělé
atmosféry dovršeného baroka, kdy umění grandiosní zvolna ustupuje umění graciesnímu, kdy jemný
a důvěrný půvab vystřídává imposantní a pathetickou krásu, kdy plastika opouští svalnatou pádnost
a zabývá se raději něhou měkkého masa a citlívé pleti. Na fasádě Morzinského paláce koketují v leM
hounkém rozmaru svůdná dvě allegorická poprsí Dne a Noci, živosti téměř portraitní a kontrastují
světáckou svou elegancí s divokou opravdovostí karyatídních mouřenínů, klesajících pod tíží
palácového balkonu. Také na protějším paláci Thunovském, stvořeném Luraghem, nastavuje robustní
mohutnost svoje plece, aby na nich se povznesla vděkuplná něha: vášnivě zkroucené orlice obřích
perotí a svalnatých krků prohýbají se pod improvisovaným trůnem Jova a Hecy, jejichž vzdorovitý
rozhovor milostného pozadí připomíná bájeslovné travestie Ovidiovy.

A však sotva pronikneme poněkud k podstatě těchto slohových a citových přechodů
aristokratické kultury XVIII. věku, ocitají se naše kroky uprostřed jakéhosi malého města třicátých a
čtyřicátých let, zabloudivšího do Prahy. Každý z těch domečků dvou neb tříoknových, zdobených
kamennými emblemy a dekorovaných bohatě kolem oken prozrazuje, že má svou vlastní svéráznou tradici,
svou genealogii, svou měšfanskou legendu, a není obtížno si uvědomiti, že odchovanec této čtvrti,
Jan Neruda, nasycený ovzduším maloměstské selanky, stal se zakladatelem malebného genru v české
próse. Umisťujíce si v kňvolakých průjezdech a polotemných krámcích Nerudovy ulice staromodní
genrové postavičky "Povídek malostranských", jsme náhle vyrušeni pohledem na úchvatný
bnavozelený chlum Petřína, jenž pluje nad klikatinou schodů, střech a pavlačí Janského vršku a ve
velebném svém klidu odvádí nás zcela od titěrných hovorů malostranských sousedů. N edbajíce již o drobný
detail pitoreskní ulice, chvátáme skoro bez dechu nejprudčí končinou vzhůru. Pojednou pozvedneme
zrak: na strmém ostrohu týčí se kolmo nad námi vznešená stěna Schwarzenberského paláce,
pokrytá renaissančními sgrafity a vyvrcholená vlašskými štíty. Nejaristokratičtější z pražských paláců
zve nás, abychom vystoupili na Hradčany, do sídla královského.
981!!Jč)e;EréJCl~!J&SIé>'!1č~a&ei'C>~aaaa~~~creaa~'é'J&SC)~~ ••• "
•
Podivně sladkou a tesknou hudbou měkce laděných zvonků, v níž se zároveň perlí ženský svůdnt
sDÚch, i lehce pláče mdloba kajícné litanie, přelévá se záhadná a složitá duše hradčanské Loretty do
našich myslí. Ve chvíli, kdy se pod rozkošnou věží loretanskou rozezpívá sedmadvacet zvonkových
hlásků awkdy jejich křehké stříbro se znásobí prudkým odrazem od obrovitých sloupů renaissančního
paláce Cernínského, probudí se tato duše ze svého malátného a melancholického snění a náhle
všemi úskoky ženskými zmocňuje se nás, kdož jsme zabloudili do této končiny, úplně španělské
svou směsí studené askese a utajeného vášnivého rozkošnictví.

Je-li pražské baroko v oněch monumentálních stavbách, jež vtiskují městu vlastní výtvarný
charakter, výslovně mužským a mužným uměním, jest naopak chrámový čtverhran loretanský
soustfeděním vítězné ženskosti. Zakladatelky jeho, jejichž architekti budovali kolem ústřední buňky
královniny • vlastní kaple loretanské - postupně celý zdobný a symmetrický úl ambitů, kapliče}(.loggU.
vybíraly s půvabnou umíněností výlučně ženské rysy z mythologie katolické. Nádhemérenaissanční
mausoleum vonného těla královnina vzatého na nebesa, jest středem uctívání: když se nasytily naše
pohledy na reliefech četby karrlenného románu Madonnina se sterými vztahy a narážkami. mohou
naše srdce sestoupiti na černé dno velikého sarkofagu, ozářené tajemným kmitem světel a oddati
se tam meditaci o posvátné záhadě Mariina oslavení. Studená tma tohoto umělého hrobu má
cosi skličujícího a umrtvujícího jako četba pašijního týdne nebo jako obřady adventní; stačí však
udělati několik kroků do sousedního chrámu Narození Páně, aby zaznělo velkonoční "Magnificat",
v jaké se slévají pablesky zlata, záře mramorů, reflexy fresek svatyně, pro sycené plachým odeur de
femme. Slunce, jež tak rádo závodí plnými proudy s umělým zlatem chrámového tohoto prostont,
hned se klade v pokorném holdu k nohám mladistvé Madonny na obraze hlavního oltáře, koncí se
s dívčím vděkem bambinu, hned kane v zářivém vodopádu na obnažená ňadra vandyckovské
světice Agaty, hned stává se pozorným svědkem slavnostního výjevu Sponsalitia na fresce nástropní.

Utíkáme před hlučným tím triumfem sebevědomého ženství z chrámu do rozsáhlých čtvercových
ambitu. Ale marně! S obrazů světic hledí na nás ostře charakterisované hlavy šlechtičen v kroji
XVIII. věku. Stíny kolem zpovědnic houstnou, jakoby skrývaly nějakou kajícnici, zahalenou
krajkovým šatem. Na oltářích v kaplích pestře odě~é loutky.mezí umělými ~~ětina!1!'i pr~zrazují ~~e
ženské. U průčelí vábí nás vchod do marnotratne klenotmce, obdarovane slechbcnaml. Schodište,
po němž posléze vy~tupujeme. z loretanského ~ádvoří, zd~ se ~ s dekora~! neposedně ~.evlujících
andílků zbudováno phmo pro damu v slavnostnlm vlečkovem uboru s pnslusnou druzlnou. Lorettu
však neovládá jen ženina rozkoš z nádhery, z panství, z vítězství, nýbrž i druhá duševní oblast
ba
13