tic~oU v.zp.omin.kou na turecké války, ",:ykupuje ~obrodiní Jana, z Mathya Filipa z Valois před OČlm~ d~vakovyma ot:oky ~ p?r~by, predve~er:~ !u s .drsno~ nazo~nostt naturalistického genru. Tragicky Braun a senhmentalm Jackel, dva mistři, msplrovanl mocne pozemskou láskou a přetvotujici ji stále v nebeské sjednocení mystické, dávají poutníku zadívanému do jejich sousoší velikou jistotu, že světci a světice, k nimž se utíkáme, zmohou nekonečně mnoho u Boha a jeho matky. Pater Seraphicus, svatý Bernard klesá v slastném vytržení na kolena před Madonnou jako vášnivý milenec a šeptaje sám horoucí "aveH čte se rtů svojí Vyvolené opojné slovo naplnění "fiatu. Tvůrce křesfanské filosofie, svatý Tomáš Akvinský přijímá rozechvěn a roztoužen knihu z rukou Královniných a omdlévá nejvyšší pýchou pokorného mnicha čta mezi listy slova napsaná Její rukou "bene scripsistill• V měkkém pohybu nevýslovné něhy sklání se Kristus s kříže a klade jako přítel, jako bratr, jako ženich pravou ruku kolem toužebné šije ctihodné Cisterciačky svaté Luítgardy, která, klesajíc takřka rozkoší nad touto milostiplnou chvílí, zachycuje se rukou lehce plynoucí z řasnatého šatu horkých kolen Spasitelových. Někdy za dnů mlhavých a zakalených se zdá, jakoby toto sousoší, modelované hebce a lehce v pískovci světlém a porovitém, bylo jen zhuštěným šedivým oblakem, sešinuvším se k obrubě mostu a snoubícím se na okamžik se zemí ... lze si představiti většího vítězství plastického genia Braunova, jenž si přál, aby jeho sochy se vznášely, avšak netýčíly? Suggesce barokních sousoší na Karlově mostě, jež tvoří dvojí souměrně členěný řetěz, jest tak mocná, že nepropustí poutníka dříve než vstoupil do Malostranské mostecké dvojité brány. Marně vábí jej v zimě pestře oživené kluziště pod mostem, jehož malé postavičky komických pohybů a strakatých šatů připomínají silně genry Pietra Brueghela. Marně láká jej z jara a na podzim pohled na maloměstský trh na Kampě, kde staré akáty střásají bud černé lusky neb sjrové listí do bílých a hnědých misek a talířů prostičké kameniny. Marně hází pittoreskní mlýn na Certovce za jasných nocí nedaleko mostu černé kotouče vody, postříkané zlatými skvrnami odlesků od chudičkých plynových lamp na blízku. Jakási neodolatelná síla pudí chodce alejí soch ku předu, vstříc Hradčanům a nedovoluje mu ohlížeti se. Pak sevrou jej obě Malostranské mostecké věže, jedna zamračená a temná v polorománské své starobylosti, druhá lehká a zdobná ve vladislavské své eleganci a přinutí jej, aby se zastavil v dvojitém špičatém oblouku, ne vyrovnatelně zavírajícím triumfální cestu Karlova mostu. Poutník stane, pošle ještě jeden pozdrav mostu, vyhledá vysoko ve vzduchu matnou již kresbu sousoší svaté Luitgardy a pak obrací se k Malé Straně. Jest to nový svět, do něhož vstupuje. ~~~~CJé)~~~~~~eaaa~'EJaSa-ea~$~ Sotva se za námi zavrou gotické brány Malostranských mosteckých věží, propadne se okamžitě povýšená a táhlá sílhoueta Hradčan se smělým oltářem Svatovítské kathedrály, a nad přístavištěm arkýřovitých domů, kymácejících se prejzových střech, paláců s obrovskými kamennými vásami na sloupovitých průčelích, vypluje dvojitý zářivý maják Mikulášského chrámu. Nechaf pak zastupují mu vítěznou cestu mnohopatrové renaissanční domy s polotemnými podloubími a hravými věžičkami, nebo těžkopádně masivní stavby jesuitské kolleje a školy, zamává přece pojednou pod samým nebem zeleným svým světlem. Všecky průlomy mezi nepravidelnými malostranskými domy, všecka schodiště uprostřed stupňovitých zahrad, všecky balkony, zavěšené na barokní fasády šlechtických paláců, hlásají slávu Mikulášské svítivé kopule, která z jara závodí s mladou svěžestí nejkypřejších trávníků a v zimě zpívá vroucí hymnu zeleně nad bílými plochami zasněžených střech. Jsou tichá a slunná dopoledne z jara, plná důvěrné něhy a mírné záře, kdy se zdá, že obě malostranská náměstí, mezi nimiž zvedá se Mikulášský chrám jako obrovitá tvrz víry a pýchy, chtějí svésti naši lásku k sobě a odvrátiti ji od barokního kolossu. Na náměstí Radeckého, oživeném jen pestrými skvrnami posluhů s vozíky, několika kočárů a směšně dupajícího hloučku vojáků, koupe bělavá záplava ranního světla starosvětsky vlídné paláce s arkýři, podsíněmi, opěrnými pilíři a bohatou ornamentikou kolem oken: úsměv vděčného rekonvalescenta, milujícího křehký půvab a vlídnou pohodu, rozprostírá se kolem nás. Oddavše se duší náhle uklidněnou pozorování pittoreskních drobnůstek pozdního dekorativního baroku, stoupáme pomalu podél mohutné zdi jesuitského profesního domu na druhé náměstí. Nevelké akáty nesměle vyrážejí prvni listy, rhyt. micky šplouná voda v kašně pod štíhlým votivním sloupem uprostřed šikmého náměstí, pomalu a unuděně přechází vojenská stráž před jednoduchou empirovou budovou vrchního velitelství, holubi ve vzduchu tleskají křídly, ba chvílemi se zdá, že v tom vyrovnaném tichu jest slyšet, jak skřípou na střechách korouhvičky. Ale jen několik kroků - a naprosto opouštíme pokojný svět zasněné idylly: stojíme před Dienzenhoferovým průčelím chrámovým; svatý Mikuláš má nás opětně v moci. 9