vYvracejíc divoké protesty mírně zákonem nutnosti? Ze vášnivé pathos Týnského chrámu propuká posléze v div'é$~~~~,se1!!1i)1gi!)'PJ'ě1~~~l9&1~e8l&~lJ'cH •• nI& Starodávné synagogy, jejichž dna, každoročně bílená inundacemi vltavskými, svítí svěžesti kamene čerstvě vylámaného, a jejichž špičaté štíty s úzkými a goticky klenutými okny mračí se pod vrstvou sazí, prachu a špíny staletým hněvem, utonuly dnes uprostřed lesklé a banální elegance OUlohopatrových novostaveb. Seříkové stromky a bezové keře, sypoucí z jara vlažný sníh na nakupené desky popsaných náhrobků, nesklanějí se na židovském hřbitově již v uzavřeném stínu zanedbaných a podivných domů, nýbrž uvadají odhaleny se všech stran v plných proudech střízlivého světla. Pittoreskní věžička židovské radnice, kdysi vrcholný bod Ghetta, draze zakoupený, dávno jest převýšena věžatými pošetilostmi neschopných moderních stavitelů. Zmizely uzounké uličky přeplněné krámky i křikem vetešníků a ukryté pod masivně klenutými oblouky mezi domy; ztnizely fantastické masné krámy, po malované jakoby krví; zmizely podivné dvorky, kde churavé stromy kreslily klikaté stíny na boky gotických arkýřů a kam zívala proletářská hrůza osleplých světlíků. Několik zkroucených hebrejských jmen ulic, dvě tři chrámová stavení, trochu romantických pověstí, zbásněných německými poety - tot vše, co zbylo ještě ze slavného pražského Ghetta, rozpadnuvšího se jako marná troucheň nejprve pod zoufalou a rozkladnou bídou proletáiského obyvatelstva a pak pod údery nivellisujících motyk a krumpáčů assanační hořečky. A však v paradoxně složité a irracionální duši města, kterou nezmění žádná stavební politika a neozdraví z chorobně romantických snů žádná assanace, žije i na dále dědictví Ghetta. Dále tká remhrandtovské světlo čarovné své zlatohnědé báchorky kolem starodávných gotických oblouků v podloubích Starého města, kam židovští vetešníci v malebné dissymmetrii rozvěsili staré šatstvo a obuv, tak jako kdysi v sousedství Mayzlovy synagogy lehaly tajemné pruhy sluneční záře do kmitavého přítmí přeplněných krámků přikrčených k chrámovým sloupům. Dále lkají v pražském ovzduší ony smyslné a roztoužené zvuky, jimiž snílkové Ghetta, pohlížejíce upřeně na náhrobek Vysokého rabína Jehudy Lowa, pokrytý oblázky vzpomínky a bílými květy věčného obnovování, na houslích zpívali o fantastickém útěku do světa rozkošnických vidin a o svojí věčné spoutanosti v tradicích rodu. Ještě dnes kráčí, sotvaže dozněly pašijní rhytmy pátečních zvonů, mimo uzavřené krámy ulic mezi Klementinem, Staroměstskou radnicí a Prašnou branou, lehkým krokem a ověšena orientálskými šperky svůdná a tichá princezna Sabbat, a pozdravujíc mírným úklonem hlavy pestré a hlučné davy svých vyznavačů i ctitelek, míjí zamlklou židovskou radnici i sladce oddychujici "zahradu života ll, aby vklouzla do sedmistyleté Staronové synagogy a tam stanula vedle zpěváka za mříží a1memoru a čekala, až zajásá podzemní a šerou kobkou nedočkavá a vášnivá píseň spojeni llLecho Daudi Likras Kane! I ••• R~~_~$WWW~W~~~~~~~W~~W~~~~~ ••• " ••- Bloudění starými čtvrtěmi městskými jest ještě štědřejší než pozorná procházka velkou a bohatou obrazárnou. Trosky a zříceniny zpustlých budov živí naši obrazotvornost a náš smutek. Veliké architektury vkomponované šťastně do věčného rámce přírody, takže objímají se s oblohou ~ laskají s řekou, naplňují naše srdce rozkoší nejinak než temné háje spadající do lučin nad horským Jezerem. Od pittoreskních soch na průčelích paláců a ve výklencích kostelů přijímáme dar důvěrné něhy, vyzařující z pod hromadných vášní a politických myšlenek vzdálených věků. Před chrámy. z.vlášté podmaňují-li si nás právě rozhoupané zvony, stáváme se elegickými snilky, nebot složitá lithurgie, pohnutá dějinná tradice uvádějí všecky vnuky romantiky neodolatelně do jakési chvilkové z~ožno8ti. Darovalo-li nám toto vše v rozkošnickém střídání sensací Staré město pražské, zavázalo n~, abychom přijali na konec od něho, obrovské kamenné a živé bytosti, také dojmy méně lichotné, dO}tl1ť: prudkého rozhorlení, odmítavého protestu. Oddejme se tedy, opouštějíce Staré město, málo Pbr°ch ebné, avšak zasloužené lekci, kterou nám dává na samých hranicích podivuhodnou Prainou anou, paradoxní v neorganickém svém okolí! Toto dt10 stejně vznešené jako sebevědomé - samo činí od staleti nárok na hrdý praedikát "vas nobileu --- jest naprostým vyhnancem, oloupeným o všecku naději, uprostřed svojí čtvrti. 7