typ, jemuž celé založení přináší vedle rozkoše také útrapy,
plynoucí ze ztráty pevných kořenů a životní jistoty. Růžena
Svobodová rozebírá jeho tragiku a hledá z ní východisko.

Takto vniká do jejího básnického díla čím dále tím silněji
touha po zakotvení v půdě domova, po splynutí s plemenem a jeho
prostou životností, po objetí s přírodou. Studium lidu a kraje ve
východních oblastech našeho kmene, zvláště na Valašsku a na
Slovensku, živý zájem pro tradiční výtvory lidové, pro pohádku,
národní píseň a legendu, pronikavý vztah k mluvnímu bohatství
rodného jazyka pomáhají jí na této cestě k oproštění, která jí
nebyla ani snadná ani rychlá. Zase se tu projevila její bytostná
touha po rovnováze, vyplývající snad již z povahového sporu
zděděných rysů oteckých a mateřských: Růžena Svobodová
náležela od narození spíše k patetickému, sentimentálnímu typu
Karoliny Světlé a vychovávala se postupem let k typu Boženy
Němcové, naivnímu, bezprostřednímu, žijícímu s přírodou ve shodě.
jak jej za dětských let vídala před sebou v jasné a slunné
postavě otcově. Žíti s přírodou ve shodě a stýkati se s ní sestersky
- tof vůdčí heslo Růženy Svobodové z pozdějších jejích let, kdy
hory a lesy, kvetoucí mýtiny a zrající role se stávají oblíbeným
pozadím jejích prací, utvořených namnoze v rytmu a podle
logiky lidových tradic. I tento návrat k pHrodě, k lidu a k půdě
znamená kulturní čin, přesahující pouhá kriteria literární.

Spadá u Růženy Svobodové do doby, kdy se již docela zdvihly

mlhy zahalující svět její mladosti, kdy úplně zkladněl a zjasnil

se ú~třední ženský typ, ovládající její tvoření románové.
Hleda
jící, trpící a protestující dívka, která trávila z nehmotného
chle
ba ilusí, ustoupila u ní dosti záhy ženě vyspělé, zralé netoliko
manželstvím a mateřstvím, nýbrž hlavně poznáním labyrintů
váš
ně, chtíče, sebeklamu a marné rozkoše; byla doba, kdy její
no
vely rády se zabývaly těmito bludišti a zkouškami ženství
moderního. Ale její hrdinky tam nezabloudily: dobrý, mladý, teplý 223