RlIžena Svobodová nikdy se neobávala tendenčnosti v umění, ba
sloužila jí vědomě a skoro programaticky: od prvních jejích knih,
kde se mravní vůle projevuje jako vzrušené obvinění, a~ po její
poslední díla, v nichž nabývá jasné podoby přímého příkazu, lze
u ní sledovati, jak etický hlas dere se na povrch, jak mu nestačí
pouhé zhutnění v kladné postavě a v dějové logice, jak láme
umělou formu přísně věcného vypravování a klidné společenské
malby, - snad pouze Karolina Světlá projevovala mezi našimi
velkými romanopisci podobně vysoký stupeň zaujetí mravnč
výchovného.

Na Růženě Svobodové se znovu osvědčil význačný rys
kulturního rozvoje v našem národě, kterak žena básnířka v každé
generaci doplňuje svým ryze ženským podílem vzdělanostní a
mravní dílo mužských druhů. Dodává mu lahody a záře, vyvažuje jeho
jednostrannou strohost a dopomáhá tak národu v určitém
životním úseku k žádoucí harmonii. To platí o Boženě Němcové jako
o Karolině Světlé, o Elišce Krásnohorské jako o Teréze
Novákové a zůstane vždy chloubou našich duchovních dějin, v nichž
nikoliv náhodou dovršené uvolnění politické znamenalo hned také
osvobození a zrovnoprávnění ženino. Takový úkol připadl
vanalytickém a kritickém pokolení devadesátých let Růženě
Svobodové, a sotva si jej uvědomila, oddala se mu s příkladnou
opravdovostí. Tento smysl mladistvého jejího tvoření unikal zprvu
jejím čtenářkám a posuzovatelům. Ženské postavy prvních jejích
knih zdály se buď příliš zápornými ve svém bolestném,
hněvném a trpkém individualismu, který pohrdal skutečností,
konfrontoval ji se svými hrdými ilusemi, nebo příliš rafinovanými,
kde pro své smysly, vybroušené uměním a snem, budovaly si
jiný svět, dočista odlišný od průměrné reality okolní. Ale takto
mohl pohlížeti na ně pouze ten, kdo si neuvědomil, že zde
vystupuje zcela nový, mladý a bohatý typ ženský, který se hlásí

o účast v kulturním životě českém a chce převzíti kus odpověd- 221