KUL TURNI POSLÁNI RŮŽENY SVOBODOVÉ

NOVOROCNl jitro, které rozestřelo první mlhavé
tuchysvého nesmělého a chladného světla po kamenějící tváři Růženy
Svobodové, vzalo našemu národu nejen velkou básnířku
silného melodického zdroje, nejen vzácnou mistryni českého slova,
broušeného rukou stejně neúnavnou jako umnou do
nejjemnějších hlaU, nejen bohatou vypravěčku jedinečných i typických
osudů, prošedších ohněm lásky i zocelujícím chladem bolesti,
nýbrž vyrvalo navždy z našeho středu tvůrčí osobnost kulturní,
která ve své hrudi, neklidné a horoucí, nesla podstatný kus naší
národní přítomnosti, jejích snah a nadějí, úzkostí a tuch, důvěr
a snů.

Před čtvrtstoleUm, kdy Růžena Svobodová, zanechavši za
sebou lyrická léta mladých trudů a horečných protestů, nacházela
lidsky i slovesně svoje osvobozené já, tušilo jenom několik jejích
obdivovateló a přátel, že v této mladistvé umělkyni sladkého
pohledu do věcí a pohrdlivého pošklebku nad lidmi vyrůstá
příkladná zosobnitelka nového ženského typu, který právě tehdy
dobýval i u n.ás srdcí a světa. Ale pak, když její experimentující
romány, střídající se s knihami novel dokonalosti chvílemi až
klasické, zabíraly stále širší okruhy společenské skutečnosti, když

v jejich svítivém ovzduší, mísícím až paradoxně kořenný dech 219