svůdnictví i vznešenost si přestilisovala do theatraliky, v jaké
měšťanská společnost česká viděla ztělesnění svých toužných
představ c velkosvětské vznešenosti. Nebyly náhodou postavy Sar·
douovy a Sudermannovy, Magda, Fedora a hlavně Madame Sans
Gene, jejími nejmilejšími a nejpropracovanějšími úlohami; zde
Marie Laudová, která hrála, hrála, hrála, také žila, vítězila.

S nimi dobyla bouřných úspěchů i na slovanských divadlech
zahraničních, zároveň šťastně konajíc poslání propagační.
Ukazovalase tu nejen skvělou herečkou, ale i ženou značné
společenské kultury, praktického rozhledu, životní energie, která
nevyvracela, ale se zálibným úsměvem jako pomůcku reklamy
přijímala obestírající ji amoureusní legendu, založenou namnoze
jenom na invenci malodušné a maloměstsky pražské.

Mnohem zajímavější však než tato legenda jest životní
skutečnost neohrožené, pracovité, resolutní ženy, která nevítězila
jenom krásnýma očima, ale i neúnavnýma rukama a nepotopila
se, když ji nepříznivý proud chtěl stáhnouti do hlubin, i když ji
tělesný úraz vyloučil předčasně z Národního divadla, sotva
počala ukazovati, že by i v úloze starších a starých dam byla
výbornou silou.

Ve vznosném postoji hrdinek Sardouových a s barevnou
pompou vévodkyň a královen namalovaných štětcem Brožíkovým,
usmívajíc se zároveň sebevědomě i roztomile, sestupovala salon~
ní heroina z plného jasu jeviště Národního divadla do nemi~
losrdného přítmí vzpomínek stále více odmocňuiících. v němž
ne odvratně dohasíná sláva herců, kteři své úlohy definitivně
dohráli, zvláště opustil-li dobový vkus jejich mimický a dekla·
mační sloh. Sestupovala tam s úsměvem, nikoliv však s resignací.
To, čemu se oddaly její kolegyně skoro vždy jako trpké
nutnosti stáři a povolání, nemohlo uspokojiti energickou umělkyni
nejkrásnějších loktů, jak byla paní Laudová s ironií nazvána.

Co by byla naše výbojná a cílevědomá madame sans gene dě· 217