mýšleti snahy mužovy a pokračovati v jeho díle. Kmetný věk,
jehož došla Renáta Tyršová, dopřál jí, že směla rozvíti všecky
složky a možnosti bohaté své povahy. Bytost podstatou prakticky
umělecká, ale v nejúspěšnějším svém působení mravně a
kulturně vychovatelská, zařaděna byla ještě za života mezi zástupkyně
heroického ženství v Čechách. Vdova, dědička a věrná
pokračovatelka snah svého muže, zemřela skoro pět roků po velkém stém
jubileu Tyršova narození, když málem půl století bylo jí
souzeno udržovati rodinnou tradici fiignerovskou a tyršovskou a se
vznešeným zrakem strážné matrony pozorovati, kterak zásady
jejího otce a myšlenky jejího chotě zapouštějí stále hloub a šíře
kořeny v národě a pronikají za české hranice i ve Slovanstvu
ostatním, znamenajíce zároveň posilu pro všecko, co ve vlasti
jest mravně ušlechtilého a kulturně zdravého. Renáta Tyršová
ovdověla jako mladá paní a osud jí nedopřál mateřského údělu.
A pT'ece veřejná činnost její, ač jí otec dal uvědoměle
vychování chlapecké a ač manžel vedl jejího bystrého ducha k
oborům dotud vyhrazeným jenom mužům, byla nesena citovým
posvěcením ženským: v užitém výtvarnictví, jehož byla od mladých
let dokonalou znalkyní a posuzovatelkou autoritativní, nade vše
se zajímala o umění ženských rukou, o lidové textilnictví a
národní vyšívání; v dívčím školství, které po desetiletí podléhalo
jejímu iniciativnímu dozoru, dbala zvláště o to, aby se mladé
ženy vzdělávaly pro rodinu a domácnost; za světové války jako
vůdčí osobnost Českého srdce nasytila bezdětná paní statisíce
hladovějících českých dětí a studentů. Ve všech těchto snahách, tak
rozvětvených a pT-ece tak organicky souvislých, dovedla starou
kulturu pražského měšťanstva spojovati s novodobým úsilím
sociálním a snoubiti národní buditelství svobodomyslného
přízvuku s uměleckým vkusem a zanícením budovatelů Národního
divadla. I byla v ženském pokolení českém v poslední třetině
mi
206 nulého století, jd přišlo po Karolině Světlé, osobností represen-