i s jeho osudovým rozporem s Jar. Vrchlickým, kde se paní
Lauermannová stavěla s důrazem vždycky na stranu Zeyerovu;
Otakara Theera, lidský i básnický osud s tragikou těžkého konce.
Retrospektiva zřejmě převládala. Konservativní sklon přese
všechny liberální alury hyl patrný; umělecký i povahový odpor
k všednosti a zálibný obdiv pro všecko, z čeho se line jako ze
zapálené kaditelnice »vůně nedostupna«, mohl se nedosti
zasvěcenému účastníku hovorů zdáti až estétský, kdyby s ním
mladistvě temperamentní paní byla nespojovala tolik opravdovosti
až vášnivé, takovou míru vážnosti mravní, takový oheň
povahové bezprostřednosti.

Ale jedno bylo v literárních diskusích vždycky
pravděpodobné: ať šlo o básníka živého či mrtvého, o uznaného klasika neh
moderního bouřlivák<l, o někoho z těch, kdož pomáhali budovati
umělecký názor Felixe Téver<l, nebo n<lopak oosobivého
revolucionár'e v poesii, paní domu zpravidla stočila hovor k otázce,
pro ni tak příznačné: jest to romantik nebo realista? Stávalo se
častěji, že kdosi z nás hájil úporně právo zcela bezohledného
proniknutí a přísně pravdivého vyjádření skutečnosti, že horlil
proti ilusím ve prospěch empirie, že dokoncezdlirazňoval
mužskou krásu střízlivě ostrého pohledu do re<llity úplně zbavené
citového oparu a imaginační záře. Paní Lauermannová
naslouchala, chvílemi zavrtěla sVou imposantní hlavou, zřejmě se
zdržovala, aby nevybuchla v nesouhlase a neskočila mluvčímu do
řeči, ale nakonec přece s ne odolatelnou ironií prohodila k
řečníkovi: Ale prosím v(ís, vždyť vy jste vlastně také romantik!

Nebyl to posměch, ani paradox; bylo to spíše vyznamenání
..Nestačí poukázati jenom na obsáhlé povídkové a románové
dílo Felixe Tévera, jež jest svým slovesným typem romantické od
osnovy dějové, jež se kultem dobrodružství i exotickými
složkami vymyká z oblasti skutečna, a~ po psychologii postav, které

202 žijí především touhou a snem. Romantismus jí nebyl pouholl