episodou jako doňa Inez. Vrchlícký, jeho~ horká a dru~ná
vitalita tolik imponovala světské klášternici, podal jí ruku při těžké
ráně a zvolil si ji v dopisech za důvěrnicí při nejkrutějším otřesu
svého ~ivota. Ale Julius Zeyer, jehož duchovní svět s velkou
pronikavostí a jemným taktem shrnula po jeho smrti pro laiky
v památném breviáři, stál jí vlastně nejbHže. V jeho lidském
i básnickém vývoji nalezla na rýsovanou dráhu, která jí samé
byla předurčena a jd byla shodná se vzestupem
západoevropského novoidealismu na sklonku XIX. století. Vedla od
renesance ke gotice, od relativistického a vývojového transformismu
ke kultu hodnot absolutních, od zbožnění člověka k hledání a
vzývání přímých stop božských na zemi. Zůstane dějinnou
zásluhou Marie Kalašové, že k nám uváděla z literárního západu,
a to namnoze po prvé, duchy a dila, kteří signalisují tento obrat:

ViUierse d'lsle Adama, Romaina Rollanda a především svého
duchovního pobrati ma, Maurice Maeterlíncka, jeho~ si vážila
stejně jako dramatika i jako essayisty a jemuž se s Arnoštem
Procházkou nabídla za první průkopnici u nás.

Robustnější a méně důsledná její vrstevnice, Anna
Lauermannová, jež přese všecek svůj okázalý romantismus nedovedla
se sebe střásti vdkeré předsudky doby a prakse positivistické,
opájela se ráda »vůní nedostupna«, avšak zůstávalo to přece jen
vi'tní, která vyvane a vyprchá. Marie Kalašová, oddělená jakoby
skleněnou stěnou od světa a jeho rušného kolotání, učinila
energický a důslednější krok; osvojila si nejen psychologicky a
umělecky, nýbd v náboženské plnosti to, čím se novodobý
spiritualísmus ztoto~nil s mystikou křesťanskou a skrze ni i s věroučným
katolictvím: štěstí z nabyté milosti, pokoru před tajemstvím, víru
ve zjeveni. Pozornější čtenáři jejího mistra, Julia Zeyera, vědí,
jak se básník Trojích pamětí Víta Choráze mučil nad tím, ~e
vždy znovu poklesá, odhodlávaje se k tomuto kroku a jak si
nedů
198 věřoval, zda se snad neobrátí před samými hradbami Damašku.