du~e osamělé a srdce nenašed~ího na ztmi naplnění své velké
potřeby lásky kroužila melodie básníka, který jí stál osobně blíz·
ko: »A mne život těší a neděsí hrob«.

Marie Kalašová náležela věkem k velkému pokolení českých
žen, narozených v letech padesátých, jako Renáta Tyršová a
Teréza Nováková, Anna Lauermannová a Hana Kvapilová, k (mé
statečné generaci, která vykonávala a prohlubovala odkaz své
přísné a monumentální učitelky Karoliny Světlé. 2eny eticky
založené stavěly povinnost nad osobní štěstí, nezapomínaly
nikdy na mravní poslání poesie, se světovým rozhledem slučovaly
hrdé a citlivé češství a skulpturální ztělesnění palladického typu
stavěly uvědoměle, ač ne vždy bez vnitřního sebezapření nad
barevné a smyslové štěstí na ostrově Kythéfe. A přece se Marie
Kalašová lišila velmi podstatně o.d svých vrstevnic a družek.
Nejen tím, že jí osud odepřel jiskru tvůrčí, takže se, velmi
odstíněná stylistka,. musila spokojiti úlohou interpretky a
překladatelky poesie. Nejen tím, že ji plachá povaha vylučovala z ja"
kýchkolív akcí hromadných a z kteréhokoliv veřejného
vystupování. Ale hlavně. svými románskými sklony lak protilehlými
seveřanství jejích rove sníc, mezí nimiž byly obě nejvýznamnější
české ibsenistky, T. Nováková a H. Kvapilová. Marie Kalašová,
ve větší ještě míře než A. Lauermannová, Pražanka, křtěná
kulturními vodami Tiberu, lnula z celé duše k Italii: prošla znač"
nou její část s poutnickou holí, mluvila bezvadně nejčistší
toskánštinou, čtla, milovala a překládala vlašské básníky od
Lebpardiho po Pascoliho, od Neery po Contiho, jako vubec na
rozdíl od svých vrstevnic sledo.vala básnický rozvoj hluboko do
přítomnosti a cenila si Březinu neb Horu stejně jako Vrchlického
neh Zeyera.

Její vřelé zalíbení v románské a zvláště v italské vzdělanosti
bylo jedním ze znaků, které ji věrně spínaly s Lumírovcí. V
Slád
kově životě i básnění se kmitla krátkou, toužebnou a plachou 19';