ANIMA SOLA

Marie KalaJová

DROBN~ hradčanský palacík U kamenného sloupu, shlížejici
přes Úvoz do Strahovské zahrady, osiřel nadobro. Heraldické
podo'by Luny a Slunce na jeho bocích, za jejichž patronance
zosnoval před dvaceti roky básník Otakar Theer svůj faethonský
let, provázely svým zkamenělým úsměvem věěnosti tichounký
obl'ad loučení, když navždy opouštělo svůj milovaný domek
stařecké tělíčko jeho majetnice, poslední z legendárních málem
sester Kalašových.

A pak se za pětaosmdesátiletou slečnou Marií Kalašovou
zavřela deska rodinné hrobky roudnické, kam ji před několika lety
předešla její věrná starší sestra a společnice, mamka Zdenka.
Tam, k poslednímu útulku jejích rodičů se nesly nejčastěji
zbožné myšlenky hradčanské samotářky a básnířky, pokud
nezalétaly přes oceány k neznámému a propadajícímu se rovu sestry
zpěvačky Klemeny v Bahii, na který málem před půlstoletím
položil Jaroslav Vrchlický nevadnoucí, ano, stále znovu
rozkvétající věnec svých elegií Ě morta. Marie Kalašová, věřící
křesťanka, mnoho přemýšlela o smrti, ale její spiritualismus, posílený
útěchami Maeterlinckovými, odnímal těmto úvahám jakoukoliv
hrůzu. Pohled do věčnosti dovedla spojovati jako někteří
kato
196 líNí mystikově s jasnou vnitřní radostí, a tak nad jejím osudem