kyoL Bylo to nesprávně formulováno: sllad zcela naopak
spolupracovalo na jejích světlých ver~ích, stejně na plivodních jako
na přeložených, příliš mnoho vypočítaného umění, ano umělosti,
snad příliš vědomý a promyšlený artism podryl tu zhusta
bezprostřední životnost, zdusil proud citu, rozfoukl pel nálady, Dary
Sudiček, intelektualism a vlile, nebyly poetce vždycky dary Mus,
a volnou kštici Artemidinu, vonícl lesem a koupelí, přlliš
zatěžovala přílba Athenina.

V životě, kde přes tolik disonancí v~ecko nakonec tíhne ke
zjednání harmonie, není dovoleno, aby bez trestuneb alespoň
bez výkupného byla porušena. rOvnováha sil: za každou neúměr~
nost geniality se platí buď omezením jiných schopností neh
ztrátou osobního štěstí. Eliška Krásnohorská,která sama v sobě
uvolnila dotud zamčené zdroježenil1ých mohutností a jako
organisátorka otevřela mladším ženám nové možnosti projevu a osudu,
byla připravena jednostranným rozvojem svého intelektu a své
vlile () onen dar vnitřní melodie právě ženské, která po každé
jinak zpívá z děl B. Němcov6 a K. Světlé, jejich předchůdkyň, a
T. Novákové a R. Svobodové z následovnic. Jak těžko asi sama
nesla tuto ztrátu, ona jediná česká lyrická poetka vyššího slohu!

Nebyla připravena ještě o vice? Její mladistvé verše touží po
pevném stisknutí oddaného ramene ryHhkého muže; její knihy
pro mládež nejsou jenom vyslovenou pedagogikou, nýbrž i kusem
resignované zpovědi srdce, jež snilo o dětských hlavičkách;
nejplnější postava z jejích libret, panna Róza z »Tajemství«, teple
lidsky prozrazuje dlivěřivé naděje ještě dívkystárnoucl.
Nemluvívá se o těchto stínech slávy a úspěchu, zapOmíná sena ně pro
dílo ctihodné, pro početné svazky spisů, pro nový klobouk
doktorský. Mlčení bylo by správné, kdyby se dotýkalo ran, nad
nimiž se reptá, žalů, které se pojímají jako výčitky, schodka, pro

194 něž se škrtají životní aktiva. II Elišky Krásnohorské, pravdivé