stejně zakládala si na své vůli, stavějíc ji až titansky proti slepé
moci fata, jež oslovovala pyšnými verši: »však vím, že naše moc
to, jež rozsoudí, a tvá žer přeludem!«

Bytost tohoto založení nemohla nepři lnouti k liberalismu, který
všecku jistotu a spásu klade do hrudi jednotlivce, popřávaje mu
volnost prožitku i rozhodování, projevu i štěstí. Její
svobor!omyslnictví uznávalo však vyšší kategorii nad osobností
jednotlivcovou, a tou byl jí vždycky národ. Tu žena bez tajem~tví,
pozemská zbožňovatelka jasného dne a mluvčí životních jistot,
podobně jako Neruda, se ocítala až v mystickém zanícení,
šlehajídm kdesi ze spodních vrstev životních a prosvěcujícím celé já
teplou září. Překvapí dojista jméno Nerudovo v sousedství
Elišky Krásnohorské, která se sama řadila osobně i názorově vždycky
blíže k Hálkovi, a snad opravdu neměly by se obě velké
osobnosti vlasteneckého liberalismu vyslovovati jedním dechem; čím
si oba byli bližší snahami a tendencemi, tím hlubší je dělily
rozpory bytostné. Oba novináři, oha kritikové, oba důvtipní řešitelé
ústřední otázky pro možnosti národní literatury, došedší nakonec
k týmž výsledkům, oba mistři sarkastického vtipu, ale i patetické
fugy, oba obávaní polemikové, leč i se schopností přátelské něhy,
oba publicističtí vychovatelé svého národa - ale jak různí tam,
kde šlo o jejich privatissimum lidské a básnické! Kde Neruda,
těžké a temné mužné srdce v sebe uzavřené, škrtí a tlumí v
příkrém studu hlas i sloh, Eliška Krásnohorská, výbušné a světlé
ženství, celá vydává se v prudké výmluvnosti s důrazem
řečnickým uprostřed přívalu obrazů a za hučení veršových kaskád,
také v tom příslušnice pokolení, které výtvarně i slovesně
milovalo nade vše dekoraci, divadelnost, honosný důraz a jež si knihu
poesie nedovedlo představiti bez arabesek na desce a bez zlaté
ořízky. Mladší generace, které od Elišky Krásnohorské dělila

právě tato stránka jejího tvoření, vytýkaly jí, že není dosti uměl- 193

13