vážně a prudce touto churavou dívkou útlého těla, ale nezdolné
síly životní: rozum zkumný i hodnotící, útočný vtip libující si
vostré satiře a v důmyslné polemice, neúnavná vůle, která
podniky nejen osnuje, ale také organisuje, pevná víra ve zdar díla
jednou počatého a neoblomná statečnost ve zkouškách a
protivenstvích. Muži kolem ní kolísali a ztráceli důvěru v sebe samy.
avšak ona stála pevně na místě, které si sama vytkla,
neustupujíc ani o píď. Druhové jejího mládí slevovali z ideálů a
stárnouce, pousínali v elegii neh resignaci, kdežto ona měla v oku
dále blesk nadšení tvořivého. Mládež se vyčerpávala skepsí,
mučila hledáním odstínů, ztrácela nad problémy schopnost k činu,
avšak drobničká slečna šedivých vlasů zachovávala si onen
pružný rozběh mládí, který se časně ráno s otevřeným náručím
rozletí za sluncem a zapomínaje na prach i pot dne, nespouští s očí
zářivého cíle. Když se dokto!'i a mistři v profesorském kolegiu
starobylého učení Karlova jednomyslně usnesli na tom, aby
první čestnou doktorkou filosofie na pražské universitě jmenovali
kmetnou básnířku v předvečer jejích narozenin sedmdesátých
pátých, zdálo se mnohým, že vzácnou tu hodnost akademickou
propůjčují ženě, která mužností ducha daleko předčí nad většinu
mužských svých druhů in gradu, ba která pronikavostí soudu
i názoru postavila by se i nejednomu ze svých promotorů, tak
jako patronka fakulty svatá Kateřina Alexandrijská podle
legendy svým »rozšafenstvÍm« V učeném hádání porazila celý
zástup mistrů a filosofů.

Lze těžko říci, který z obou darů, položených Sudičkami do
její kolébky, byl vydatnější, zda mocný její intelektualismus či
její neohrožená vůle; podporovaly se ostatně u ní v
krásnoujednotu. Eliška Krásnohorská, positivistka s jakýmsi přídechem
proti náboženského vzdoru, spoléhala se vždy na svůj rozum,
odmítajíc podpory metafysiky a útěchy náboženství: »však duchu, který

192 bystře z vlastních sil jde stopou pravdy, berly třeba nenÍ«. Ale