ELlSKA KRÁSNOHORSKÁ.

VČELE první básnické knihy Elišky Krásnohorské "Z maJe
žití" stálo výmluvné a vzletné věnování Karolině Světlé, »ženě
osvobozené a svatou vůlí k činu nadšené«; nemohla se
třiadvacetiletá poetka přihlásiti rozhodněji k duchovnímu typu
ženskému, jehož mluvčí zůstala pak déle čtvrtstoletí. Po pudové
ženskosti přirozeně vykvétající z tradiční půdy lidové, kterou
Božena Němcová zosobňovala s dokonalým půvabem, ovládlo
ženství zcela jiné: výbojný a odbojný rozum ženin, procitlý ze
staletého sna, ohlíží se po přiměřených podmínkách pro svůj vývoj
a nenacházeje jich, bouří se proti stávajícímu mravnímu řádu.
Čemu Karolina Světlá dovedla dáti v rozsáhlých svých skladbách
životný výraz, přesvědčivě objektivní, to u její mladé žačky a
přítelkyně neopouštělo nikdy oblast subjektivní a lyrickou. Tato
temperamentní dívka, stravovaná jasným vnitřním ohněm,
zdůrazňovala vždycky svou intensi~ní osobnost, nedovedouc ani
nemíníc zmizeti za krajinami, které malovala širokým a pádným
štětcem, za postavami dějin a bájí, jejichž vnitřní smysl neh
rozpor důmyslně vykládala, za naléhavou velikostí historických chvil,

o kterých zpívala v kovovém fortissimu.

Vše, co společenská konvence po staletí dusila a tlumila v
by
tosti ženině neb co převáděla na nesprávné cesty, promluvilo od. 191