votě a v literatuře zosobňovala veliký typ mravní, do kterého
se soustředily nejušlechtilejší možnosti ženského citu a ženské
vůle její doby.

Žofie Podlipská stála v podstatě mnohem blíže básnířce
Babičky než pokrevné tvůrkyni Kříže u potoka. U Světlé
vyčerpává celý ženin osud erotika; jest vlastním orgánem vzestupu
k mravnímu šlechtictví; obětována pro etický ideál nadosobní,
přináší životní prázdnotu, tiché zoufalství, smrt. U Němcové a
Podlipské láska, která rovněž znamená pravou plnost osudu a
nejvyšší blaženosti na zemi, vtěluje se zpravidla do forem
objektivnějších a sociálnějších, do mateřství a přátelství, jež obě
básnířky oslavují životem a dílem v různé intensitě osudovosti
i uměleckého vyjádření.

Mateřskost má u Žofie Podlipské, mladistvé vdovy a statečné
živitelky dvou drobných dětí, na něž vydělává dětskou literatu.
rou, silný přízvuk pedagogický, pro ni ještě mnohem
příznačnější než pro její přísnou sestru. Jsouc z plnosti svého
rousseauovského optimismu přesvědčena o přirozené dobrotě člověka a
spějíc z vniHního puzení k harmonii v soukromém životě, v
rodině i ve společnosti, usiluje intelektuální a mravní výchovou
uvolniti hlavně v ženách tyto ukryté a nezužitkované poklady
dobroty a lásky a postaviti je do služeb humanity, která u ní
stále přizpůsobovala klasické ideály herderovské potřebám a
sklonům měšťansko-liberální doby, opojené myšlenkou evoluční.
Nejenom tam, kde se ve svých článcích, epištolách, aforismech,
pronášených zlyričtělou dikcí filosofickou, přímo obrací ke
čtenářkám, poučujíc a vychovávajíc je, ale i tam, kde v povídkách
a románech mluví ústy a řidčeji také osudy svých hledajících a
nalézajících, bloudících a vykoupených hrdinek, namnoze
idealistek a reformistek, koná misi pedagogickou, s c pravdovostí,
důrazem, ale i s úsměvem matky zkušené životem, pevně však
vě
188 řící v jeho smysl a cenu.