Hana Kvapilová i v knize, že posledním smyslem dramatického
umění jest pro ni mravní osvobození, zápas ušlechtilého srdce za
vnitřní svobodu, soustředěná vůle a dobrodějná láska, jež
uvědoměle a měkce snímá břímě bolesti ze strádajících bližních -

Bdělá a tklivá soustrázeň s trpícími tvory zaznívá nejsilněji

z povídkových próz Hany Kvapilové, ale vedle ní zaslechne tu
pozorné ucho jiný mocný tón, zjítřenoll vnímavost přejemnělých
smyslů, jimž nepřetržitá vlna prudkých postřehů jest zároveň
rozkoší a mukou. V prvních pokusech z polovičky devadesátých

let básnířka se úzkostlivě p"idfŽuje nezcela schůdné cesty
dokumentárního realismu: nenasytně shledává podrobnosti všedního
života, zmocňuje se věcí a postav ostrým pohledem a
spolehli
vým popisem, rozkládá život na barevné složky, zneklidněné

jako v kaleidoskopu, a blíží se i k záhadě lidské duše tímto
analytickým postupem. Soucit s uraženými a poníženými,
křesťan
ské oddání se cizí bolesti, vědomí jednoty s povfŽeným lidstvím
vykupují a prozařují tyto práce, z nichž povídkového
zaokrouh
lení dozrál toliko »Lichý život«, na kterém leží téměř posvěcení
Boženy Němcové. Z vnějšího světa obrací se však spisovatelka

stále usilovněji k vlastní své oblasti niterné: vychází z
nejosobnějších prožitků jako z inspiračního středu, zpovídajíc a
obvi
ňujíc se, podává několikrát ve střídmé stilisaci vlastní
podohiz
nu; uvolňuje svůj zpěvný i barvitý lyrism, který, podoben
vodo
pádu ve slunci, tříští se ve sta světelných krůpějí, hlásajících
chválu přírody, mládí, nekonečna. I soucit básnířčin nabyl nyní

jakési lehké vzdušnosti; srdce nepřiklání se již v útrpném
sou
zvuku jen ke groteskní bídě herecké, k šílenství zbloudilého
děv
čete, k předčasné potupě svedené baletky, k bezobsažnému bytí

a opuštěnému skonu zestárlé služky - cítí i s prchajícím jarem,

s mrtvými, vyloučenými z kvasu práce a radosti, s mořskou vlnou
tříštící se o červený útes ostrovní. Právě básněmi v próze, kde
sensitivní sklon a kultura srdce došly výrazu zvláště dokonalého, 165