bivé uzavřené vYJevy a propracovávala tím pozorněji
dramatieké přechody, odstiňujíc zvláště jemně duševní okamžiky krise
u svých postav. Očistila slovo, kterému takřka dovedla odníti
tíži, ode všeho divadelního přízvuku, nepodtrhovala násilně vět,
hledala ztracený styk řeči na jevišti s měkkou a vlídnou mluvou
lásky a něhy. V této škole pozorného a trpělivého realismu se
Hana Kvapilová oprostila, leč zcela souběžně rostla i v kázni
jiné - v kázni duševního zvniternění.

Zde, za šťastné shody dějinné, setkala se Hana Kvapilová s
vývojem domácího dramatu realistického, jehož cesta nejurčitěji
jest značena jménem Simáčkovým, Svobodovým a Hilbertovým.
N a pohled jsou to jen chmurné výseky žívota, založené na
důkladné a oddané zkušenosti pozorovatelů velmi přesných: ponuré
výjevy z rodin pod nízkými stropy, společenské zápletky v
těsném rámci chudých poměn''1, trapné příklady rodového uhnívání
a rozkladu hmotného; láska hyne tu v postupném odcizování a
manželství dohořívá tu ve zHceninách. Zde mohla Hana
Kvapilová vytěžiti ze svého důvěrného studia domácí skutečnosti, zde
tichá prostota jejích mladých měštěk svítila stříbřitě v trpně
uklidněné šedi stísněného prostředí. Zamyslíme-li se však
opravdověji nad smyslem těchto her, najdeme v nich daleko víc, nd
pouhý skutečnostní genre; někdy v nich, podle věrohodného
přiznání, hledali dramatikové pod barevným povrchem života
hlubší proudy, někdy soustředili Svou účastnou pozornost k
očistné touze statečné duše unikající svému okolí, někdy s
úmyslným sebepřemáháním vytvářeli tragiku každodennosti. 1 aký div,
že se pak zdrojem světla, vykupujícího ze střízlivého realismu
těchto kusů, stávala zpravidla Hana Kvapilová, jejíž vniterná
krása a mravní rozhodnost tak často podněcovaly básníky přímo
při tvor-enl? Ještě po letech hřeje záře linoucí se z jejích
roztoužených očí ve výjevech, kde povzbuzovala k víře v možnost
no
162 vého lepšího života po přestálé chorobě mravní; posud vzpru-