ve svých l1adrech, procházeti citové hlubiny této dzí bytosti, která po celý čas studia, po celý ten zápas rdousí zvolna, ale s jistotou bytost naši vlastní, umlčuje naše myšlení i cítění, láme naši vůli, aby usedla široce na trun našeho srdce ~ splynouti takto s básníkem, toť tolik, jako postaviti se vedle něho, býti do jisté míry jeho spolupracovníkem, opatrovati jeho světla a nedati jim zhasnouti, doplňovati krásu jeho Snu.« Když se roku 1888 stala Hana Kubešová ~ zároveň s Eduar dem Vojanem - členem Národního divadla, pfevládal v české činohfe herecký sloh patetický, jejž z umělkyň zosobňovaly dvě sílné osobnosti, Otilie Sklenáfová-Malá a Marie Pospfšilová. Byly to v podstatě bytosti naprosto různorodé: heroina vážného klidu a slavnostního vzletu vedle virtuos.ky prudkých výstupů a divo kých výbuchů, vznešená pr'cdnašečka tvrdých obrysu myšlených sochařsky proti strhující divadelnici s malebnými postoji měně nými v neklidu až nervosním, klasřckou krásou odchovaná a básnickým dílem vzrušovaná žena tradice plná citové prostoty na rozdíl od vnitřně chl adnéa strakatým epigonstvím porušené struj kyně chvilkových účinů, založených na mihotavé hře nálad a popudu. Ale přes všecku tuto různost postřehla mladá novicka Národního divadla záhy, že dvojí odlišný temperament lidský a umělecký obměňuje tu stejnou zásadu slohovou, co nejcizej~í její bytosti vlastní, že dusledný odklon od drobné a vlažnézkušenosti hvotní zde. zavádí až k mrtvé a plané rutině, že vytvá ření velkých scén láme tu jednotnou vlnu dramatického toku, že slovo v tomto patetickém podání láme se jako uschlý list od duševního dění. Hana Kvapilová jala se s celou vrozenou opravdo vostí herecky pracovati proti této 'Vítězící konvenci. Pojala kraj ní nedůvěru proti veškeré citovosti dívadelní, jež jest přejatá, naučená, běžně tradiční a hledala cit nejprostší a nejpřirozeněj ší, jaký se vybavuje v prudkých srážkách pudově nezkaženého člověka s osudem. Umínila si vymýtiti ze svých výkonU. puso- 161 II