mravní spanilosti, či jako vtělený sen Shakespearovy veselohry,
křísící renesanéi s nejjemnějším jejím pelem? Myslím, žesi na.še
vděčnost postaví ještě výše mravní příklad, který dala českému
divadlu a jenž zasáhl rozhodně i blahodárně do rozvoje
domácího herectví. Všecky velké ctnosti umělecké počínají se pokorou
před vlastním posláním - pro Hanu Kvapilovou jest umění
přímo náboženstvím, které má netolíko svůj obřad, ale i své přísné
příkazy mravní. Kdyby byla souladná duše její připustila rozpor
mezi životem a uměním, jejž tak neúprosně vyhrotil právě její
duchovní vůdce Ibsen, dojista byla by se rozhodla obětovati ži.
votní štěstí umělecké dokonalosti. Ale Hana Kvapilová
předpokládala tu naopak shodu a smír, věříc, že pouze ten herec může
rusti na jevišti, který v životě obohacuje a prohlubuje své
poznatky, jemní svůj cit a vychovává svou vůli. Vzdávala-li v
příležitostných statích chválu velkým umělcům jevištním, velebila
především ryzost jejich povahy lidské: v Heleně Modrzejewské
se obdivovala neméně obětavé hrdince života než tragédce a
Moskevské divadlo neustávala dávati za vzor umělecké obce,
řízené naprostou mravní kázní. Prvním požadavkem herecké
opravdovostí byla jí oddaná úcta tlumočníkova k básnickému tvůrci,
neboť Se sdílela se starým mudrcem o názor, že ten osvobozuje
sebe sama nejdokonaleji, kdo se nejúplněji oddává.
Nedůvěřovala hercům, jimž básníkův výtvor jest pouhou záminkou, aby
hráli sebe samy bez ohledu k dramatickému celku a kteří
podnikají virtuositu na vlastní vrub a za cenu věrnosti v podání;
nepromíjela této tvrdé osobitosti ani Eleonoře Dusové, které se
kořila zcela upřímně. Svůj vlastní tichý a pozorný způsob, kterÝ
po pronikavém vcítění se dovedl býti práv i nejskromnějšímu
slůvku a nejpodružnějšímu náznaku spisovatelova díla, vystihla
tímto odstavcem plným vzrušení a ušlechtilé výmluvnosti:
"Splynouti s básníkovým snem, bytosti jím skizované dáti život, tep

160 vlastní krve, prožít i vyžít její štěstí i hoře, cítiti tluk cizího srdce