všecky unáš!. renesanční touha po kráse: což nemáme žíti tak
barvitě jako minulé věky, což nemáme komponovati své pohyby
do sluneční záře a do úsměvi'I pHrody, což nejsme již schopni
přenésti dekorativní smysl Z malířských atelieri'I do skutečnosti?
Velká výtvarná kultura, tkvějící kořeny již v otcovském domě
a posílená soustavným studiem obrazáren, výstav a dějin
malířství, opravňovala ji, aby na otázky ty odpovídala kladně.
Vmýšlejíc se do úloh, představovala si scény v barvách, své pohyby a
postoje hledala před reprodukcemi anglických Praeraffaelistu,
ve výtvarných hodnotách Moskevského divadla nacházela
neméně vnitřního štěstí než ve vroucí dobrotě jejich niternosti.
Toužk takto uspokojiti svuj smysl pro malebnou krásu, hledajíc
v umění velikých cbrysů protiváhu k realistické tragice
každodenní šedi, Hana Kvapilová se vrátila oklikou k Shakespearovi,
zastaviyši se na čas s radosti u moderních pohádek symbolického
dostřelu, ponol'ených do světel a barev osvobodivé feerie.
Shakespeare tragik rozhodně nepatřil k duchovní její oblasti: tvrdá
sBa a ocelová určitost ji v dramatě spíše odpuzovaly než přita~
hovaly; animální pocit bezohledné vitálnosti příčil se jejímu
etickému smyslu; aristokratícký dualismus dobra a zla byl jejímu
harmonickému nitru nepřijatelný ~ vystupovala-li s úspěchem
a s posvěcením v Shakespearových truchlohrách, ztělesňovala tam
postavy, ve kterých všeobsáhlý genij tvurcuv hledal takřka
rovnováhu svého krutého heroismu; její Ofelie v »Hamletu«,
podobně jako Markétka v prvním díle »Fausta« Goethova, přímo
vyvažuje plachým jasem své květinové bytosti d~lsnou tmu mysli
prince dánského.

Ale Shakespeare, bohatý a měnivý jako vesmír sám, omlazuje
také ty, kdož by se toho od něho sami nenadáli; tolik možností
zcela ruznol'odých jest uta.jeno v tomto nestárnoucím kosmu. Též
Hana Kvapilová nalezla u něho obnovení své mladosti. Když

158 vstupovala Hana Kubešová na scénu Národního divadla, byla