Druzí, mezi nimiž vedle Hauptmanna vynikají ruští básníci
podlomené vůle k životu, nabízeli Haně Kvapilové svoje dívčí
figury, které dávno přestaly chtíti, vzdorovati, usilovati, a jako
květiny bez slunce, živoří pasivně a mdle, propadlé resignaci a
beznaději a přece tak jímavé a křehké ve vegetativním svém
půvabu. Která ze západoevropských hereček byla by dovedla
prosvítiti stejnou září něhy a lásky Mášu ve »Třech sestrách" od
Čechova nebo Taťánu Bezsěmenovu v »Měšťácích" Gorkého? Jak
byly promyšleny a domyšleny tyto jemné, bezmocné a Hehké
postavy její od plachého a skoro náměsíčného vstupu na scénu
s rukama splývajícíma jako podťaté větve k bokům, s očima
rozevřenýma v očekávání velkého světla neb náhlého zatmění až
po soustředěný a přece nehlučný zápas s černou a neodvratnou
sudbou! Jaká synthesa ženství ozářeného glorií očistného hoře
byla nashromážděna pod jejich statečnými čely, rozhlodanými
předčasnou vráskou, která jako runová zkratka znamenala: trpěly
jsme, aby sestrám bylo zítra lépe! A přece právě tyto figury ˜
na rozdíl od ženských postav lbsenových, propracovaných s
důsledností a důkladností až mrazivou - jsou v knize pouhými
obrysy: byla to Hana Kvapilová, která je dokreslila tak, že se zdálo,
že s nimi žila po léta, vyzpovídala je několikráte z bludů mládí,
bydlila a toulala se s nimi, až mohla ve hře podati esenci bytosti,
z níž tvůrce jaksi narychlo vykrojil toliko siluetu.

To by bylo stačilo k vítězství a k uspokojení i nejlepší
specialistce. Nic nebylo Hany Kvapilové vzdálenější: v herci
nespatřovala nikdy výkonného odborníka, jenž jako kolečko ve stroji
má přesně vyměřen malý úkon, kterým jeho smysl končí, nýbrž
žádala po něm činnou a uvědomělou účast na tvoření kultury,
právě jako od každého jiného umělce. A proto byla sama k sobě
tak přísná a v nejvyšším smyslu ctižádostivá. Viděla zcela určitě,
že umělecký vývoj přítomnosti nemá pouze inspiraci mravní, z
je
jíchž zdrojů dychtivými rty pije drama severské, nýbrž že nás 157