Tam nahoře za slunce fnUnoční1lO: Hana Kvapilová, naše
nejvěrnější ibsenistka a obdivovatelka Betty Henningsové, přenesla
na české jeviště to, co se často, a ne neprávem, jmenuje
severským slohem hereckým - za zevní hrou nasycenou přirozeností
i realitou vlní se mocný příboj nitra a hrozí protrhnouti hráze,
ale přísná cudnost i vrozená a pěstěná vloha sebeovládání
zadržují s hrdinským napětím nával niternosti, které ani ruce ani
obličej ani pohyby nemohou zapříti. Jestliže jižní umění herecké
shrnuje do velkého gesta malebných obrysů syntesu vášně a
utrpení, přiklánějíc se k výtvarnému řešení a užívajíc stilisace co
nejodvážnější, naznačuje herec seveřan transparentními
prostředky umírněné mimiky a hlasové melodie konflikty bolesti a
vzdoru. Dávno vyprchá již zrakový dojem postojů a pohybů, arabesky
rukou a měkké kontury plavé hlavy ze hry Hany K vapilové, když
ještě v uších a v srdcích nám bude šuměti její věta, laskavá a
důvěrná, stříbřitá a svítivá, uklidňující a přece hluboká jako voda
řek podsvětních. Jak se tázala, míříc až na dno duše, jak se
odmlčovala v náhlém pohnutí, jak se bolestně vepi'ádala do mlh a
temnot mlčení, jak se z nich probírala jakoby z těžkého sna, na
to nelze ani po letech zapomenout. Ano, to byl nejkrásnější
paradox na této umělkyni, která jako dívka Se vešvitořila do lásky
tolika básníkům, že znala zázračné tajemství tragického mlčení
na scéně, ne ono černé, neplodné mlčení Hamletovo, ale
nejtišší neslyšitelnou hudbou, jakou vyznával Carlyle, maloval
Carriere a analysoval Maeterlinck.

Umělkyně tohoto založení přirozeně hledala svůj typ ženy
intelektuální s velkým citovým bohatstvím u dramatiků Severu a
zasvětila své služby stejně oddaně oběma skupinám jejich. Jedni,
vycházející od Hebbla a zastoupení na našem jevišti skoro
výlučně Ibsenem, volali ji, aby k zápasu s osudem o vnitřní
dokonalost propůjčila jejich postavám svou jasnou etickou víru, svou

156 vroucí opravdovost, myslivý půvab svého neúnavného intelektu.