nových jest seversky dravčího, bezohledného, démonického;
odkazovala kamsi v podvědomí jejich plemennou divokost, jejich
živelný žár doutnající pod tvrdým chladem, jejich vražedné
dědictví valkýrské. Kde nebylo možno vyhnouti se těmto rysům,
nemělo-li se činiti básníku pl-íkoří, ocho~ovala je a překládala
do mollové tóniny. Její Ellida Wanglová, »mořská paní«,
obestřena byla záhadnou nezemskou mlhou, která stoupá ze slaných
tůní a zase zve nazpět do jejích hloubek; irracionální tajemství
nítilo jí zraky a rozpínalo toužebně lokte této rozpolcené
vyhnankyně, ale moře, které takměř šumělo z jejího karakterního
výtvoru, bylo již ztichlé moře po bouři, ozářené střídmým a
teskným leskem slunce severního. Nebylo dojista náhodou, že Hana
Kvapilová nevytvořila Heddy Gablerové, jako bylo pro ni nad
jiné příznačno, že se o Rebeku Westovou v »Rosmersholmu«
po~ala zajímati teprve tam, kde Rosmer zušlechtil a očistil tohoto
nebezpečného ženského dravce, kde dobyva~né vášně a ničivé
pudy temné kouzelnice podlehly bílé magii kněze a apoštola, kde
Rebeka, stojící dotud mimo dohro a zlo, vstupuje do říše
hodnot mravních. V hlubokém literárním výkladě svého hereckého
pojetí této figury podtrhuje Hana Kvapilová velmi významně
tato slova zpovědi Rebečiny: >>Všichni ti živlové divocí
zkonejšili se v soulad a mír, v takový klid, jaký bývá u nás, tam
nahoře, nad ptačí horou za slunce půlnočního." Nelze vyjádřiti
přesněji a krásněji hereckou jedinečnost Hany Kvapilové.

Soulad a mír: rozptýlenou a zmatenou empirii života, kterou
realistický postřeh sleduje s pozorností co nejdůvěrnější, a z níž
uvědomělé umění stilisační vybírá rysy přímo symbolické, váže
a jednotí mravní vůle, směřující k harmonii, k rytmu, k
spanilému členění; vyšší zákon produševnělého lidství mírní divadelní
hlučnost pohybů a zakazuje bouřlivý vzruch velkých výjevů;
odpuštění a jas v duši přelévají se na scénu vláčnými posuny a
ně
hou řeči, která nechce znáti podtrhovaných výbuchů. 155