postojem ztvrdlým á pohledem soustředěně energickým k muži,
jenž v této chvíli přestává býti mužem jejím. Zprvu, když ji
Helmer zahrnuje výčitkami až hrubými, jest poněkud nachýlena
dozadu, jako by čekala ránu, pak, po obratu situace nastalém
vrácením dlužního úpisu, kdy se Helmer rozzáří opojením vlastní
velkomyslností a vypíná jako svrchovaný ochránce
neodpovědného a pobloudilého svěřence, napřímí se a takřka vyroste její
postava. Se rtů smutně a odhodlaně sevřených plynou slova s
naléhavou určitostí, aniž je provází jakékoliv gesto rukou přísně
připažených: na dně hlasu leží tichá bolest, ale Nora ji ovládá;
do vzpomínek vyčítavých chce se chvílemi dráti paprsek něhy a
důvěrnosti, leč Nora jej potlačuje; větu za větou roste postava
Nořina k odhodlání až monumentálnímu.

V podání Hany Kvapilové, které nebylo dosti právo zpěvné.
mu skřivánkovi a opojivé tanečnici tarantely, podřizujíc
rozkošnou Noru ze začátku dramatu strohé heroině třetího dějství, byl
nezapomenutelně propracován odchod Nořin za přerodem a za
očistnou sebevýchovou: rozhodný akt mravní vůle byl tu
promítnut celým hereckým výkonem, od timbru měkkého hlasu
vystupIlovaného až k důsažné přísnosti, ale při tom stále řízeného
snahou o rytmickou rovnováhu, po hru světlého a mírného obličeje,
na němž přes bolestné rysy přehozen byl jas nezvratného a
osvobozujícího rozhodnutí.

Umělkyně, jež při pamětní slavnosti Ibsenově takto
vybudovala vznešenými obrysy básníkovu postavu, odemykající přímo
porozumění jeho všem hrdinkám, byla ibsenistkou, netoliko ve
smyslu technickém, nýbrž ve významu daleko hlubším:
problémy herecké řešila v období své umělecké zralosti nejraději
metodou, které uŽÍval Henrik Ibsen při luštění otázek
dramatickoetických. Hana Kvapilová na jevišti i v knize podala několikráte
svůj výklad ibsenovského ženství, výklad to, jenž jest zároveň

154 kritikou. Tlumila, ba potlačovala úmyslně to, co na ženách Ibse-