dovedla Teréza Nováková vykresliti individuální příběh
románový na širokém pozadí národně kulturních dějin; připravila se
na to nejen monograficky podrobným zahloubáním se do
historie českého socialismu a roku 1848, ale i živou osobní účastí na
soudobém životě veřejném; nebyla by toho však dovedla, kdyby
nebyla přistoupila opravdová zralost umělecká. Tu lze sledovati
i na tom, jak nyní uměla zpodobiti také městský život ve
východních Čechách, v Litomyšli neb v Poličce, který dříve bud'
jen naznačovala ironickými poznámkami neb podávala ve velmi
matném a sentimentálním líčení; tento dar kulturní evokace
stupňován jest ještě v »Dětech čistého živého« a hlavně
v»Drašarovi«, kde nejen stará Polička a Litomyšl, ale i Beroun,
Budějovice, Praha, ano i peštbudínská evangelická fara vzkříšeny jsou
nezapomenutelně.

Líčíc dějiště východočeských svých románů nemusila Teréza
Nováková spoléhati pouze na vzdálené své vzpomínky a hojné
své poznámky; vracelať se od roku 1898 vždy znOvu do
milovaného svého kraje. Zevním podnětem bylo, že vybídnuta Aloisem
Jiráskem, přijala úkol, zpracovati pro Ottovy »Čechy«
Litomyšlsko, Poličsko, Lanškrounsko a Vysokomýtsko; mnohé končiny
potud neznala a úlohu svou pojímala tak vážně, že prošla veškeré
vesnice, samoty i většinu lesů těchto okresů, německé a
poněmčené obce v to počítajíc. Kdežto dříve ji při národopisných
pochůzkách provázíval něžný choť, konala nyní své vlastivědné pouti
s nejstarším milovaným synem Theodorem, jehož rozsáhlé
vědomosti přírodopisné doplňovaly historické i národopisné
znalosti matčiny; v blouznivé lásce k přírodě, v neutuchajícím zájmu
o kraj a lid, ve vytrvalém snášení mnohých nesnází, ba útrap,
byli si pokrevní putovníci rovni. Na zkušenostech oněch cest
zakládá se netoliko XIII. díl »Čech«, jenž dokončen byl dlouho
po Smrti Theodorově, ale i knížka pro mládež ,>Potulky po
Če
143 ch ách východních«, vzniknuvší z přednášek a vydaná pohrobně