při slovesném tvořenÍ. V posledním roce psala právě tak naivní
črty, vyvozené z pouhé anekdoty a zaostřené mravokárně,
jakými zahájila svou beletrii, a nejrozsáhlejší její povídka »Z
malého města«, šťastná v exposici, ale nadobro nedomyšlená a
nedořešená, stojí chronologicky právě uprostřed její novelistiky,
anil odtud cesta vzestupuje. OhHHme-li se v pracích Františky
Stránecké marně po dokladech, jak vyspívala literárně,
nenajdeme v nich ani důkazu o tom, co spisovatelka prolila lidsky a
co utvářelo její lenskou osobnost: jak běžná a neosobitá jest zde
všecka erotika, jak málo se tu dozvídáme o vztahu ženině k
manželu, jak všeobecně tu zní požadavek oběti a sebezapření!

Vším tím Františka Stránecká se podstatně lišila od tří
vůdčích spisovatelek českých, s nimil ji slučuje láskyplný zájem o
lidovou duši. pozorné studium našeho venkova a umění
drobnokresby, postihující vesnické typy; od Boženy Němcové, Karoliny
Světlé a Terézy Novákové. V nich vyspívala a rozvíjela se
umělkyně zároveň se ženou; prohlubování vlastního nitra značilo jim
rozšiřování životního obzoru; psychologické zkušenosti
zaplacené osobním utrpením uschopňovaly je zpodobovati složitější děje
a tragičtější osudy a tím před určovaly je i pro formu
románovou. Ta zůstala Františce Stránecké vždycky nedostupnou a cizí:
prostoduché srdce lidumilné vypravěčky a poučovatelky v
moudrém sebeomezení se spokojilo sourodým útvarem literárním,
genrovou črtou z venkovského života, při níž tahy vysledované s
věcností národopiscovou seskupuje ve vyšš.í jednotu romantické
pojetí svérázu lidového a zbožně vděčný poměr k vesmíru - šatu

to Hospodinovu. (1898)

129