Uznávala-li Františka Stránecká takto, že všecka období
dějinného vývoje poskytují člověku možnost vyžíti svůj osud plně.
blahodárně a šfastně, netajila se přece nikdy, že si nade vše váži
starého zřízení patriarchálního na našem venkově; odstranění
robotního a poddanského poměru za císaře Josefa a roku 1848
vítala jako pád jediné překážky, bránící, aby lid náš užíval
naprostého blaženství a úplné dokonalosti. Stará moravská dědina
s majetkovým svým rozvrstvením, kde jest místo pro hospodáře
i pro výměníky, pro sedláky, chalupníky i podruhy, kde moudrý
rychtá~ radí v záležitostech světských a věrný sluha Páně ve všech
starostech duševních, jevila se jí vždycky ideální formou života
pospolitého. Oblíbila si tento útvar do té míry, že jej promítala
i do měst a městeček, která v jejím zjednodušujícím podání jsou
neb mají býti organisována jako dávné naše vesnice;
spokojenost a řád, kázeň a klid se v nich ruší teprve, vnikají-li ze
zevnějšku živly cizorodé se svými novotami zvykovými a
jazykovými. Nejrozsáhlejší povídka Františky Stránecké »2 malého
města« zcela jest vybudována na tomto pojetí: patriarchální dvě
rodiny ryzích .řemeslníků-maloměšfáků uchrání svůj mrav a ráz
proti návalu módního a nevlasteneckého cizáctví, které
připlavují přistěhovalci úředničtí a vojenští, lesklí povrchem, ale
zkaženého jádra - stará poctivost, stará národnost, starý Bůh
vítězí.

Tradicionalism Františky Stránecké pokusil se orientovati také
historicky. V duchu vlasteneckých romantiků soustředěných v
olomouckém vlasteneckém museu kolem rodiny Wanklovy a v
uče
livé shodě s Františkem. Bartošem ztotožnila si patriarchální
dě
dinu moravskou se starodávnou kulturou slovanskou, jako
identifikovala krojovou výzdobu lidovou na Moravě XIX. stol. s
ornamentikou předhistorických starožitností. Hlásala-li, že třeba

žíti tak, jak na vesnici žili naši otcové, znamenalo to zároveň, že
toužila po obnově mravů našich slovanských praotců před dáv- 125