divadelních prknech, vrhala se statečně a dychtivě do proudu.
tam neduživá slečna z maloměstské rodiny úřednické stála
zádumčivě a bezmocně na břehu.

Nikdy nevyplnil krutý osud jejího nejvroucnějšího přání, aby
mohla Hci to, čím se končí její nejlepší a nejupřímnější
povídka: "Již počítám jen dny, které žiju sobě, pak budu náležeti jen
jemu!« S toužebným očekáváním seděla stárnoucí dívka u oken
života, a její oči, »tmavé a teplé jako letní noc, stíněné dlouhými
řasami jako hustým loubím, klonícím se nad temným jezerem«,
jak sama píše v práci "Manfréd« a jak vypravují všichni, kdož
znali její ubohý zmrzačilý zjev, hleděly do dálky a čekaly. Zprvu
namlouval si nenapravitelný snílek, že štěstí musí přijíti jako
rusý Lohengrin na loďce tažené labutí lásky. Nepřestala doufati
ani pak, když poznala, že očekává klam. Hledala nápoj
zapomenutí. Prsty její klouzaly po klávesách, a "duch provázen
souhlasnými zvuky letěl daleko, daleko do cizího neznámého světa,
kde všechno krásnější, velebnější a ušlechtilejší jest, kde žádná
nenávist nepanuje a čistá, vespolná láska člověčenstvo spojuje«,
jak blouzní v románě "Vlasti a Tobě«. Chtěla se vzdělati,
navštěvovala poučné přednášky, pilně četla, studovala cizí řeči a
pokoušela se z nich překládati.

Posléze jala se psáti; o ní platí v plné míře slova Laury Mar·
holmové: "Nespokojená mladá žena píše, aby alespoň něco měla.«
Vysněný život nahrazoval jí skutečnost, a to, po čem toužila,
dala prožívat svým hrdinům a hrdinkám. Dívčí svět vylíčila
upřímně, svěže, s kouzlem naivnosti a v jarních náladách; tu má
její próza melodický půvab, tu její akvarelové obrázky letních
zátiší, ztemnělých parků, hřbitovů s cypřiši působí lyrickou
pravdivostí. Tak stala se Berta Miihlsteinová opětně miláčkem
dívčího čtenářstva, které, obracejíc při háčkování růžovými prstík}
stránky "Libuše«, sní rádo o štěstí Toniččině z románu ,.Vlasti

a Tobě", nebo o šlechetnosti Emmině z knihy "Na březích Nežár- 119