zněla rázná odpověď v lehkém rouše a ona žertovala dále s těmi
trulanty. Co se ve mně dělo, děje se v člověku jen jednou, srdce
mé propuklo jediným rázem ten led, ty vzdory, to trní, v němž
se bylo mrzutě zahrabalo, a kde je byla ona ze všech lidí jediná
nalezla, a od té chvíle náleží jen jí, bije jen pro ni. Proč je
probudila, obtěžuje-Ii teď jeho klokotání, jež bylo smrti uvyklo,
již hnilo, neprosilo se o život.«8

Takto úplně organicky splynul při koncepci »Skaláka« trojí
živel: Karolina Světlá, pozorovatelka lidu ještědského hlavně po
stránce povahopisné, najde povídkový námět; Karolina Světli
spisovatelka interpretuje jej motivicky podle svých literárních
sklonů a mravních názorů; Karolina Světlá - žena naplní jej
vlastními tragickými zkušenostmi citovými. Kdy se s námětem
setkala, nevíme; jest však psychologicky pravděpodobné, že
velmi záhy odhalila v něm ony motivy, jež hověly jejímu
způsobu vypravovatelskému. Zato můžeme přesněji určiti dobu
rozhodující koncepce, kdy objektivní námět splynul se subjektivním
prožitkem. Nemohlo to býti před rozchodem s Nerudou, tedy
před koncem září roku 1862, nýbrž až tehdy, kdy román mezi
Nerudou a Karolinou Světlou byl dožit. Ale nemohlo to býti ani
dlouho před koncem r. 1862, kam jsme položili napsání
»Skaláka«, které si vyžádalo přece nějakého času; čili, krystalisace
»Skaláka« z trojích prvků a napsání jeho leží velmi těsně vedle
sebe a nejsou vzdáleny od tragického rozluštění poměru
Karoliny Světlé k Janu Nerudovi. To jest psychologicky velmi
důležito, neboť jednak opravňuje nás, abychom v novele viděli
bezprostřední zpověď přetékajícího srdce básnířčina, jednak
vysvětluje nám nebývalou intensivnost, s níž v této práci Karolina
Světlá zobrazuje vášnivost citu.

Třebaže však koncepce i napsání jsou časově sobě tak blízké,
dělí je přece významná činnost tvůrčí, která daný námět,
zto104 tožněný s vlastními prožitky, značně rozhojnila a i po stránce