nadějí, dílem vlastní vinou radost sám ze sebe a následovně na
světě duševní Váš stav se stal nesnesitelným, a Vy se chcete
ohlušiti. - - - Mne spasila sestra, a já spasím Vás, mnou se na-o
učíte věřit v sebe a doufat v život. K čemu mne nazývají
Světlou, kdybych s to nebyla osvítiti tmu v srdcích lidských? Jako
ona volala neúnavně ,Činnost, činnost' - tak i já volat budu
,Činnost!' - já musím vzkřísit duši Vaši, vždyť dtím v sobě
proudění sta životů - Vzhůru, vzhůru! pravím, cesta naše
daleká, ideál tak vzdálený věku našemu - ale spějme s chutí, s
láskou, klopýtajíce, padajíce, snad spatří několik vyvolenců přece
zářící jeho tvář. Vzchopte se, příteli, bratře drahý, neukazujte
mi, že Vás pokrývá bláto, hle, ruce moje dosti čisté, by smyly
každou vinu s Vás a každou zahojily ránu, - ach nekřičte ,Není
ideálu, nenr, dokud Vám ještě bahno chtíčů Vašich oči zaslepuje
- já se nespustím více ruky Vaší, Vy musíte za mnou -
chtějte, prosím Vás, chtějte!" (str. 55 a 58, nedatovaný list J.
Nerudovi z konce srpna 1862).

"Mně to nedalo odvrátit se co vzor ctnosti od něho a
přenechat ho osudu, on by si byl málo z toho dělal, propadával se
s pravou passií v bláto a nechával v orgiích divokých s pravou
pochoutkou ducha, zdraví a čest. - Vím, že stokrát proklínal
okamžik, kdy se ke mně přibližil, kdy jsem v něm probudila
mimo vášně opět cit pro čest, chut k práci - člověka, ale doufám,
že to více nečiní« (str. 61 a 62, dopis sestře ze dne 4. září 1862).

"Milosrdenství Samaritána rány oloupeného vymývajícího
vešlo v přísloví, a ta, která chtěla duševní rány vymývati a zaho·
jiti, má zavržena býti, protože byl před tím muž na její prst zlatý
kroužek nastrčil a tím si ji najal, by doživotně jen pro jeho
bolesti slechu a balzámu měla?« (str. 75, list sestře ze dne 6. září
1862).

Není snad potřebí dalších důkazů, aby vysvitlo, proč a jak
splynul v duši básnířčině milostný vztah »zámožné, osiřelé dívky 101