8. srpna 1844.38 »Když'Vy se co skvělá hvězda na té tmavé obloze
objevíte, kdo nebude bažit, aby jen jedinký paprslek toho
blahodějného světla dosáhl?« Interpretoval bych si tedy báseň
»Hvězda má« takto: Mezi tisíci hvězdami na obloze vábí jedna jasná
neobyčejná hvězda zrak básnířčin; její skvělá zář ukazuje, že
patří jistě komusi nevšednímu, pravému vyvolenci boŽÍmu.
Básnířka touŽÍ, aby anděl, který hvězdu rozsvěcuje, jí byl andělem
strážným. Leč v tom hvězda padá a hasne: onen vyvolenec boŽÍ
nebude jí náležeti - proč, jen proč pokoušela Boha? Přidržím-li
se výkladu jiného, shledávám báseň úplně nejasnou, jmenovitě,
uvedu-li ji v souvislost s onou noční rozmluvou v »Babičce«.
Takto však vidím v ní smělé a přece taktní odhalení vážného
tajemství básnířčina srdce: ale nač můžeme v létě neb na
podzim 1844 vážnějšího v osudu B. Němcové mysliti než na
tragické dozvuky rozchodu s V. B. Nebeským? Není-li tento jemný
lyrický vzdech pozdravem poslaným od Boženy Němcové za tím
mužem, jenž ji udělal českou básnířkou a jenž sám v lyrice své
rád se vracel k osudové symbolice hvězd a jejich andělů i k
elegihvězd padajících?39

Ostatní čtyři básně Boženy Němcové jsou rázu epického a
nepřinášejíce do tehdejší poesie české nových tónů, přimykají se
k onomu romantickému básnění, které s příklony k písni
prostonárodní rozvádí a obměňuje motivy bájeslovné a zvukoslovné;
tím hlásí se k novému, národopisnému období své spisovatelky,
která na čas se oddala silnému vlivu Erbenovu a Krolmusovu.
Dvě skladby, »Vodník«, otištěný v »České včele« 26. července
1844 a »Zasnoubení«, uveřejněné v »Květech« právě o rok
později, náleŽÍ těsně k sobě. Básnířka, jež vyrostla v údolí bystřiny
Úpy, znala od mládí vábnou a měnivou moc vody, o níž
napsala v »Babičce« i v pohádkách několik nezapomenutelných
stran; v tom byla pravou romantičkou, rozumějící hlasu vln a

88 jejich tajemných obyvatelů. Jak se přiznává v poznámce ruko-