u nás, Karel Slavoj Amerling; jej prožila a z plnosti své vnitřní
pravdy básnicky vyjádřila po prvé mezi českými ženami
příslušnice pokrokového salonu Fričových i stoupenkyně
Amerlingových zásad, Božena Němcová. Tím nabývá "Slavné ráno"
památnosti přímo historické.27

Když osobní a literární vliv V. ll. Nebeského na Boženu
Němcovou jeho odchodem do Vídně se zmenšil, pronikala tím více
tradiční závislost básní mladé spisovatelky. Pro to jest zvláště
silným dokladem třetí její skladba obsahu vlasteneckého, »Moje
vlast« z r. 1844. Formálně jest to práce velmi neumělá: opětně
shledáváme otřelé a místy i plané rýmy a obraty, opětně
hledáme marně umění metafory; stojí tudíž asi na téže výši jako
prvotina "Ženám českým«. Božena Němcová sama se netajila
formální nedokonalostí své improvisace; doprovodilať ji v
rukopisném sborníčku poznámkou:28 "Dost špatné to verše - ale lepší
jsem neuměla. jak mi právě samy napadly - bylo to po
zdařené besedě a já plna vlasteneckého entmiasmu právě domů jsem
se byla vrátila. Co jsem psala, to jsem také cítila«. Obsahově
jest od začátku až do konce pravdiva a prožita, avšak pouze
úvodní slo·ky o tom, že, ač českA zem básnířky nezrodila, přece
jest její vlastí, působí silněji: ostatek čteme do únavy u všech
starších vla,steneckých veršovců, ať jest to chvála řeči, písně,
českého milence nebo touha po hrobě v české půdě. Ještě jen sloka
předposlední zaslouží pozornosti. odchyluje se podstatně od
tradice a konvence a zní:

»Cechu srdce jsem zadala.
vlastence za muže mám.

a co statné syny vlasti
české děti vychovám.«

Že vlastenečtí básníci vkládají nadšené projevy lásky k
ja82 zyku a k národu do úst ženám, tať dávná tradice. ale vždy mluví