"Kněžna zvolá: "Zatluc na své hroby,
rode statný! Vidím slavné doby,
prapor věje, pluky bohatýrů

táhnou v boje svaté, v boje míru;
žádný požár, žádná krev,

přece vstal zas český lev.

Vzhůru, palmou věnčí se mé plémě!
Ze/mám na věky tvé krásné země!" «

A nyní zaznívá ona velká apostrofa českých žen, jež jest
jádrem básně: válečná nálada tu šumí, rozkoš z »novočeského rána«
vrhá sem své rudé odlesky; blanické tuchy se tu vracejí ... jsme
zcela v čarovném kruhu »Mroucího bojovníka« a příbuzných básní
»Mladé Cechie«. Na rozdíl od básně »Ženám českým« nemluví
se tu o mateřském úkolu ženině, nýbrž o vlasteneckém poslání
ženině vůbec: i na ženy sestupuje bojovné naladění, útlá panna
v Orleáně stává se jim vzorem, zlatá oryflama šumí jim nad
hlavami, právě jako mroucímu bojovníku Nebeského vlál nad
hlavou starý prapor, připomínaje mu jarý šumot orlů. Na básni
poznáváme též, do jaké míry převzala poesie »Mladé Cechie«
básnické motivy starších vlasteneckých pěvců. Z Kollára
(předzpěv, verš 13-14 a mnohokrát jinde, na př. II, 138; V, 113) jest
básnická geografie (»od Drálu k Šumavě, od Balkánu k Vltavě«),
pro niž měli zvláštní zálibu z vlasteneckých starších básníků
Picek25 a z mladších Sabina;29 Kollárovi (I, 12) vděčí Němcová
také za spojení Vlasty s Libuší - a ovšem především celé
slovanské nadšení a snad i kulturní humanitism (»boje svaté, boje
míru, žádný požár, žádná krev«) temení z tohoto prazdroje
české vlastenecké lyriky. Vedle tvůrce však ozývají se i epigoni,
především mělký a vřelý Václav Jaromír Picek. V »Písních..<
z roku 1847, jež shrnují jeho lyriku ze čtyřicátých let, po
časo
80 pisech otiskovanou, nalézám dvě významné paralely k »Slav-