Po rozborlJ těchto karakteristiekých veršovaných výtvorů
»Mladé Čechie« není verlJ možno klamati se o filiaci vlasteneckých
básní Boženy Němcové z r. 1843. Z nich báseň »Ženám českým«
jest daleko primitivnější než »Slavné ráno,<, ačkoliv obě
vynikají nad ostatní poesii Němcové do té míry, že V. Tille21
právem se domnívá shledávati v obou skladbách přímou,
pronikavou 6pravu z ruky Nebeského. V osmi čtyřveršových slokách
básně »Ženám českým«, z nichž vždy dvě sraženy jsou typograficky
v jednotu, nenacházíme vlastně poesii, nýbrž zveršovanou
tendenční rétoriku. Antitesa muže, jenž vlasti slouží mečem,
ramenem a silou, a slabé ženy, která nemá ničeho než své srdce a
své děcko, vyplňuje prvou polovici básně, kdežto druhá ve
vlasteneckém horování rozvíjí ideály výchovy vlasteneckého dítěte,
hlavně syna: nadšení pro řeč a pro minulost národa budiž
dovršeno uvědoměním politickým (»řekněte jim, jak se znovu hrdě
zvedá český lev«); výsledkem bude pak, že ze synů vzrostou 8
jest to i požadavek Nebeského v básni »Pannám« -
Břetislavové, práva hajci, zloby zhoubcové. Báseň není příliš vzdálena
od vlastenecké konvenční fraseologie: jak rýmy (vlast - slast.
krev - lev, všecko - děcko), pokud nejsou plané (stůjme
obětujme, celováním - milováním), tak i obraty jsou otřelé a
bezbarvé (»na oltář svou oběť klást,<, »hrdě se zvedá český lev«,
»reci statní jako lípy, jako doubce«); obrazového aparátu báseň
nezná - leč přece vyniká toto veršované poslání nad podobné
projevy vlastenecké: 6střední myšlenka o zasvěcení mateřství do
služeb vlasti jest prožitý projev osobnosti básnířčiny. Zde v
hodině nejvyššího vlasteneckého zanícení otvírá nám celé své srdce
mladá, třiadvacetiletá žena, matka čtyř dětí: ví, že jejich
narození jí vzalo kus zdraví a kus krásy, ví, že jejich otcem jest drsný,
nemilovaný muž, ví, že je těžko uživiti tak velkou rodinu - a
přece, v dětech a jen v dětech vidí smysl svého života,
osprave
78 dlnění svého manželství, obsah svého poslání ve světě i ve vlasti.