zasluhují rozboru i v této souvislosti; kromě nich jest důležité
povšimnouti si i kratičké básničky »Pannám«.

Epická skladba »Mroucí bojovník«, kterou otiskly »Květy« 14.
září 1842, prosycena jest nadšenou tuchou bllžícího se jitra
svobody. Ve chvíli, kdy se rozplašuje již tma a kdy »světa seraf
jasný vychází z jitra brány«, aby se začal nový krásný život,
dokonává na loži starý bojovník. Celý život toužil jako opojený
ženich po »vzteklém pollbení« hrdinské smrti (»Tal je panna
krásná, hrdá, divá, vlasy vlají, pnou se ňadra dmoucí, a když
kráčí mladých srdcí chtivá, rozkoš jest jí klesnout v lokte
žhoucí«), teď však sedí v kO\ltě naproti němu smrt jiná, »vyzáblá
i vymořená žena«. Poslední myšlenka bojovníkova náleží
bohatýrskému zápasu. Jako starý Napoleonův granátník z Heinovy
balady, s níž báseň Nebeského vůbec jest spřízněna, přeje si
i umírající bojovník, aby mu podali válečné emblemy, vlající
prapor, zrezivělý meč, přilbu a štlt - tak chce se v poslední
srážce postaviti smrti. Pak až zemře, chce býti pohřben u paty
Blaníka, aby slyšel povel svatého Václava, dusot koní jeho hrdin,
a aby včas mohl přiraziti k nim. Zatlm co vyzáblá smrt bllží se
k jeho loži, kmitne mu hlavou ještě velký, slastný sen: východ
plane, ozbrojený seraf s ohnivým vínkem na čele bije mocným
mečem o zvučný štít, svatý Václav na bílém koni jede k
Blaníku, z otevřené brány řítí se záplavy reků a cválají přes jeho
hrob - i on vstává k velkému boji vítězné svobody, zase rek,
zase hrdina. V opojení toho snu vztyčí se umírající bojovník a
když mrtev klesne naznak, anděl Páně libá jej v čelo a pokrývá
mu palmou hlavu i prsa. Báseň i při všech příklonách k
Heinovým »Dvěma granátnÍ'kům« má značnou cenu uměleckou,
ačkoliv roztržení vise bojovníkovy na dvě části účinek poněkud
oslabuje. Se silou vzrušeného rytmu, v obrazech úchvatné živosti,
se vznešenou rétorikou ekstase proměnil tu básník v epický děj

76 politicky svobodomyslné horování mladých nadšenců čtyřicátých