dšený hlasatel společenské spravedlnosti, setkáváme se se
socialismem všeho druhu, aniž jsme i na chvíli necháváni na
rozpacích, že vlastní tendence knihy smět-uje proti materialistickému
pojetí dělnické a chudinské otázky. Chartism a Kingsleyův
křesťanský socialismus, falansteria Owenova a Fourrierova sváří se
před námi, nikoli však jako mrtvé nauky teoretiků, nýbrž jako
živé a vášnivé výjevy, plné individuálních hlav, postavené do
ovzduší zhuštěného, nasycené třaskavými plyny skutečnosti.
Eliška Browningová nerozumí jen sociálnímu patosu doby, v níž vidí
skutečně velikost a vznešenost, ona vládne i uměním
zpodobovati sociální její tůně a bažiny, právě jako velicí prosaikové
soudobí Dickens a Carlyle.

Do těchto temně zpěněných vln nepohroužila Eliška
Browningová jasné své peruti v »Auroře Leigh« po prvé. Již r.
184vmísil se její zpěvný hlas básní ),Pláč dětí« do valného sboru
anglických básníků, protestujících proti krvavým krutostem
nespravedlivého společenského zřízení a zazněl tam štíhlou
kantilénou vedle prudké obžaloby, valící se ze "Zpěvů o zákonech
obilních« Ebenezera Elliota, vedle útočné naléhavosti Tomáše
Hooda, skladatele populární "Písně o košili« i vedle patetické
noty jiné básnířky Karoliny Nortonové. »Pláč dětí« (do češtiny
přeložil Antonín Klášterský r. 1914) neúprosně stíhá
výdělkářské násilnictví, jež z kvetoucích luk honí děti do dusné tmy
uhelných šachet a k věčně se kmitajícím strojním kolům v
přádelnách a které nítí v drobných srdcích místo teplé důvěry v Boha
slitovníka třaslavou hrůzu před němým pánem nebes, pDdobným
nelítostnému mistru dílenskému. Protest dere se tu přímo z
nevinných hrdel a hrudí; stupňuje se chvílemi až v dychtění po
smrti, která jest vábným ukonejšením a provázen jest, jakoby
spodním tónem, snivou a nesmělou touhou po přírodě, po hrách,
po volnosti mládí, o kterou zpupné těžařství peněžníků děti
olou
pilo. Srdceryvné důtklivosti této skladbičky, jejíchž třinácte slok 68