Po patnácte let po' sňatku nebyli manželé ani na den
odloučeni. První léta manželství, jež ztrávili Browningovi v Italii,
pravé vlasti svých srdcí, byla básnicky méně vydatná, než Eliška
myslila, ale byla to léta přípravy pro "Auroru Leigh«; dělilať
paní Browningová všechen čas mezi velký román ve verších a
malého svého synáčka.

Ani »Aurora Leigh« vydaná r. 1856 (do češtiny přeložil
František Balej 1911) není dílem epicky neosobním, přísně
objektivním, jak by se zdálo na první pohled; již to, že hrdinka knihy,
básnířka Aurora Leigh, vypravuje celý román svého života v
první osobě, prozrazuje převahu živlu subjektivního. I tam, kde
Aurora Leigh líčí osudy cizích lidí, náležejících zcela jinému
prostředí, oddaných úpl'1ě jiným názorům, obepíná jejich často
všední děje kvetoucími úponky svých refleksí, svých obrazů, svých
podobenství. Do příběhu vložena jest celá řada dopisů: a hle,
dělnice i světačka, aristokrat i malíř píší týmž přetíženým,
zdobným, spletitým slohem, který jest Auroře vlastní; ba takto i
hovoří, aniž se dál jakýkoliv pokus o karakterisaci mluvou.
Ukázali-li nám někteří francouzští mistři epické prosy, až kam lze
dojíti v neosobní věcnosti, učí nás anglická básnířka lyrická,
kolik nespoutané, samolibé a episodické subjektivity snese volný
útvar veršovaného románu. Eliška Browningová připomíná
krásný symbol Tennysonův, jemuž Holman Hunt přidal nesmrtelnosti
výtvarné, »Dámu ze Shalottu«: jako tato příslušnice kruhu
Artušova, nesměla básnířka »Aurory Leigh« vidět skutečnost
přímo, a tak spokojovala se po dlouhá léta při svém zázračném
předivu tím, že pozorovala odraz světa a lidí ve svém zrcadle.
Nebyla by bývala Angličankou, kdyby byla roztříštila zrcadlo,
které skutečnost stilisovalo, ale zároveií odmocňovalo.

Častěji byla s psychologickým zájmem i s pouhou nediskretní
zvědavostí řešena otázka, do které míry Eliška Browningová
na60 kreslila v "Auroře Leigh« vlastní podobiznu a vylíčila své osudy.