nevyprchalo životní fluidum - tak vystupňovala žačka
Platonova idealismus lásky. Ani na okamžik nehledala v ní klid
rozkoše neb oddech sebeuspokojení, nýbrž se vší spanilou něhou duše
věřící v možnost nekonečného vývoje uctívala ji vždy pro její
poslání tvůrčí a obrodné. Láska - tak zní kulturní moudrost
Elišky Barrettové-Browningové - má pomáhati duši v jejím
růstu, má přibližovati ji k Bohu, uvádějíc ji stále v těsnější
kruhy dokonalosti; zde ústy ženskými opakována byla serafská
nauka lásky, jakou hlásá Dantův »Nový život«.

Když byla kniha dobásněna, miležela Eliška Robertovi již cele.

Sňatek sám nebyl bez romantického zabarvení: Eliška váhala
zprvu, věříc, že její churavé a oslabené ústrojí zasvěceno jest
vbrzku neodvratné smrti, ale vůle k životu zvítězila, a poetka
chtěla milovati a býti milovánu. Lékaři radili, aby zimu ztrávila
v Italii, a slečna Barrettová toužila učiniti tak jen jako choť
Robertova. Panovačný otec nemínil svoliti ani k cestě do Vlach a
byl krajně popuzen proti lásce dceřině k básníkovi. Milenci
ustanovili se uzavříti sňatek tajně bez otcova vědomí; stalo se tak
dne 12. září 1846, a několik dní potom opustila Eliška
nepozorovaně otcovský dům, aby se do něho nikdy nevrátila. Jen věrná
služka a milovaný pes Flush ji provázely; hrozby a protesty
nesmiřitelného otce ji následovaly.

Tu končí korespondence Eliščina s Robertem, nepřetržitý
rozho
vor v listech, jehož hudební tok, nadaný zvláštní mohutností
karakterisační, připomíná recitativ oper Wagnerových;
psychologo
vé lásky a tlumočníci tvůrčích pochodů básnických neznají mnoho
pramenů rovnocenných těmto dopisům, které před patnácti roky
odevzdal jediný syn pisatelů veřejnosti s krásnými slovy:
»Mu
síme všickni býti připraveni, mohla-li by tajemství našeho
den
ního života a naší vnitřní duše poučiti bytosti nás přeživší,
abychom odevzdali je budoucím otevřeně, jak otevřeně teď leží před
Bohem. Prach patří prachu, duši patří tajemství člověčenstva.« 59