I jeho současníci znali v něm pouze chotě Char1ottina, a tím
zůstal osobivý básnílek také v literárních dějinách. Postarala se
o to mimoděk též jeho rodina, vydavší z pozůstalosti
Stieglitzovy dvě díla pamětní, vztahující se k jeho tragické choti.
Nezískal-li mnohoslovný a samolibý Jindřich Stieglitz ničeho, když
pendantem k listům a deníkům Char10ttiným uveřejněny byly
jeho dopisy snoubenecké, objevil se v celé své prázdnotě teprve,
když L. Curtze odevzdal veřejnosti veršované i prosaické
výpisky z jeho vzpomínek na Char1ottu, psaných v prvních letech po
skonu hrdinčině. Jako Hedvika Hjalmarovi stala se mu
Charlotta deklamačním tématem: někdy v blouznění náboženském,
jindy ve výlevech jakéhosi filosofického idealismu, ale často s
titěrností vdovce žebrajícího o soucit, oplakává její ztrátu, velebí
její obět, slibuje věrnost její památce, ale nikdy nezkoumá v
přísné a upřímné sebepitvě, zda vykonává její odkaz. Sem tam
kmitne se v nekonečných těchto elegiích pravý básnický obraz a
hudebně instrumentovaná nálada, tak když v řeckém bájesloví
hledá Char10ttiny sourozence, Proserpinu, Eurydiku, Adonise a
Ganymeda, nebo když v elegicko-historickém ovzduší Krakova
obnovuje své hoře, nebo když se uklidňuje na velkém sarkofágu,
jímž se mu jeví Benátky. Celek však - v básnických vložkách
nejslabší - jest bezútěšná, nestatečná kniha, jež by byla
Charlottě vehnala ruměnec zahanbení do ušlechtilých lící.

Avšak nad otevřeným hrobem Char10ttiným shromažďuje se
výkvět vzdělanstva německého. Sotva se vzdálil pravověrný kněz,

jenž pronesl dobře míněnou kletbu, přicházejí v řeckých togách
hlasatelé goethovského ideálu humanitního a házejí vavřínovou
snítku na rakev Alkestidy, která pro svého chotě sestoupila do
Hadu. Je vystřídává s revoluční kokardou na čapce »Mladé
Německo« a hlučně, jak jest zvyklé, koná svůj obřad smuteční, jenž

jest zároveň apoteosou. Čin Char10ttin má v očích reformních
bouřliváků význam typický: hle, osobnost, která si proti spole- 49