ANNA Z ROŽMBERKA

Obr rí z (' k "t II r é č (' s "é šle c h t j ČilY, ryt Ý d () d ř (' v fl
pro {Jotéšení vŠi'ch dobrých

fl kř('"ťflll,,"ých
dll.í
PrSEMNICTVí českému šestnáctého věku chybějí dva
nejvíce žádoucí a nejvíce sladké dary: poesie a žena. Celý svět mihá
se v masopustním průvodě literatury tohoto nepokojného století:
kněží všech církví a všech sekt, císařské vojsko i loupeživí
lancknechti; turečtí bojovníci s půlměsícem na praporcích a koňským
ohonem na turbanech i křesťanští rytíři, hledající slávy jména
božího; potutelní mastičkáři vykřikující výbornost svých herbářů
i apaték domácích i zamyšlení hvězdáři, nesoucí pranostyky pod
paždím; zběhlí studenti, přestrojení do šatů z latinské komédie
i učení knihtlačitelé s lisy a s pohyblivými písmenkami v náručí,
ke konci čarodějníci, černokněžníci a čerti; průvod jde s hlukem
a s okázalostí, křičí, zpívá, volá, do českých vět mísí floskule
latinské, německé i italské, ale okna, za kterými sedávají krásné
paní a slečny, jsou tmavá a zavřena. Žena nenaslouchá a nechce
naslouchati této zmatené a marné vřavě.

Věnuje-li však poněkud zájmu také psanému slovu, jeví se zcela
jinou, než jak spisovatelé bláhového a vášnivého tohoto století
ji představovali. Lutherští kazatelé i skladatelé katolických
postil, helvetští mravokárci i přísní kněží z Jednoty horlili proti
»marnosti žen a panen«, a zachované dopisy českých žen z věku

šestnáctého ukazují nám spořivé a rozvážné hospodyně. 37